Xavier Baumaxa: Bejt ještě depresivní, už jsem mrtvej

Xavier Baumaxa mi slíbil půlhodinu, protože večer křtil večer svoje aktuální CD Pijano. Nakonec jsme spolu hovořili čtyři velká, jedno malé pivo, poměrně dost cigaret a jednu kávu. Byl to můj druhý rozhovor s tímhle litvínovským samorostem a myslím, že už rozeznávám, kdy je ironický a kdy vážný. Zda to rozeznáte vy, nevím. Ale jak píše Tom Robbins v knize Parfém bláznivého tance: Nezbývá nám, než to risknout.

Předchozí deska byla jedním z prvních úspěšných projektů na crowdfundingovém serveru HitHit, tenokrát jsi vyzval fanoušky, ať posílají peníze přímo tobě na účet. Proč, když to s HitHitem fungovalo?
Já nechci kluky z Hithitu pomlouvat, ale byli to nadšení amatéři. Kdybych se jich nezeptal, jak je to s DPH, nedošlo by jim, že nějakou musej platit. Navíc byl opruz s plněním těch věcí, co si lidi zaplatili. Volá mi webmaster a říká: „Dneska v Brně přijde patnáct lidí zadarmo na koncert.“ Tak si uděláš seznam, vezmeš trička nebo co mají ještě dostat a půlka těch nahlášenejch lidí nepřijde. A pak ti napíšou za rok, že by chtěli znova přijít, že jim to minule nevyšlo. Teď jsem to udělal za jedinou cenu s tím, že jim cédéčko buď pošlu, nebo přijdou na křest a dostanou ho tam. Ze 325 přispěvatelů si pro něj dneska 270 přijde do Lucerna Music Baru. Celý jsme to prostě zjednodušili, neplatíme provize bance ani serveru, takže jsme to CD mohli udělat krásně. Líbí se i mojí ženě, která je jinak velmi kritická.  

To CD je dost hořký.
Život je hořký, bohu dík.  

Přijde mi ale jinak hořký, než je dneska obvyklá hořkost v lidech. Ta nasranost na politiky.
Mám nějaký rapový texty o světový politice, co jsem ještě nepoužil, ale dělat texty o český politice? „Za co, pane bože, za co, zase čtyři roky v prdeli.“ Nedělám dobově poplatný častušky, chci napsat obecně platnou písničku. Ne o někom, kdo byl v tu dobu u vesla. Proč bych měl dát do svojí písničky jméno nějakýho sráče? V devadesátkách jsem si pamatoval politiky, věděl jsi, kdo je ministr kultury, průmyslu, kdo je ministr zahraničí. Ty vole, teď jsou to rychlokvašky, proč bych se těma lůzrama měl zabejvat.

Já na to nikdy moc nebyl a úplně jsem se přestal zajímat, když se mi narodil syn.
Já se vždycky zeptám lidí, který nadávají, jestli byli volit. Nebyls, tak nenadávej. Ale taky je pravda, že volit už není z čeho.  

Nemáš potřebu se k veřejným věcem vyjadřovat mimo písničky?
Jakmile začneš s politikou, vždycky je tam někdo, kdo tahá za nitky, hraje šachy. Namočit se do politiky je pro umělce vždycky špatně. Byť je pravda, že já taky natočil nějaký video pro Karla Schwarzenberga. Ale to je jednak politik, jednak hospodář. Každopádně namáčet se do politiky je ošemetný. V horizontu týdnů nebo měsíců se to obrátí proti tobě. Že někdo, za koho jsi kopal, je taky kašpar. Přišlo mi fajn, když chtěl na prezidenta kandidovat Vladimír Franz, dokonce takovým způsobem, že jsme pro něj s kámošem sháněli podpisy. Dali jsme jich dohromady asi třicet. No a před druhým druhým kolem Franz podpořil Miloše Zemana. 

Žiješ na vesnici. Co lokální politika, ta tě neláká?
Uvedu ti jeden příklad. U nás ve vesnici je kluk trochu starší než já, chodí do hospody hrát na kytaru třeba i Kryla. Kandidoval v lokálních volbách za komunisty a můj kámoš mu říká: „Ty vole, to nemyslíš vážně, jak můžeš kandidovat za komunisty a pak hrát v hospodě Kryla? Ten se musí obracet v hrobě.“ Kluk mu říká: „Přece na vesnici to neni o stranách, ale o lidech.“ Tak mu říkám: „O jakejch lidech? O těch, co kandidujou za komanče, a pak hrajou Kryla v hospodě? To si děláš kozy, ne?“ A kámoš mu říká: „Kolik stojí ta tvoje kytara? Tak pět tisíc, ne?“ Pak se zeptal svojí ženy, jestli mají rezervních pět tisíc, obrátil se na kluka a říká mu: „Ještě jednou tady budeš hrát Kryla, tu kytaru ti rozmlátím. A pak ti koupím novou. A jestli i na ní budeš hrát Kryla, tak ti jí zase rozmlátím a tak pořád dokola.“ To je můj pohled na lokální politiku, jak zvrácený může bejt myšlení lidí. Někdo kandidiuje za pohrobky vrahů a řekne, že to neni o stranách, ale o lidech? Ty krávo, to mi poser.  

Hodně píšeš o pití a působí to dost upřímně.
Na tomhle CD je to hodně osobní. Ale o čem jiným bych měl zpívat. Dřív to bylo veselejší, ale přibejvaj starosti a přibejvá zodpovědnost. Mám tři děti, tak se starám o jiný věci a najednou zjistím, že hudební prostředí je dost o závislostech, do kterejch já taky padám, protože mi alkohol chutná a nemám pevnou vůli. I když dobrý znamení je, že mě začíná trochu srát. Ale furt mi to chutná a jsem takovej mamrd, že si ho nedokážu odpustit.  

Občas jsi to s chlastem přehnal i na koncertě.
Občas se to stane. Ale lidi, co byli zvyklí, že je urážím, chodí a ze setrvačnosti čekají, že budu nepříjemnej. Teď jsem byl v Sedlčanech, seřval jsem je a oni byli nadšený. Říkali: „Jé, na to jsme čekali.“ Schválně dělali bordel u stolu, abych je seřval. Líbí se jim, že na ně řvu, asi na ně řval táta nebo nevim.

Děláš komplikovanější muziku, chtěl bys tišší publikum?
Chtěl, ale když by přestali tihle křiklouni, tak kdo bude chodit? Zaplať jim to pán buchta.  

Ubývá ti lidí na koncertech?
Jo jo. Jak to zpívá Dan Bárta v J.A.R.: „Tak to ukaž, jaký to je bejt lídr.“ Ve svý době jsem byl v tomhle lídr tabulky, teď myslim, že furt hraju první ligu, byť ve spodní polovině.

Co prst? Pár měsíců si prý teď nezahraješ na kytaru.
Prst prsk. Strč prst skrz krk jsem udělal. Už to trochu ohejbám, v květnu nebo v červnu bych měl zatnout ruku v pěst. Pustili se mi do sebe psi, já je s kámošem trhal, ale bylo to ve svahu, takže jsem podklouznul a jak jsem padal, dal jsem ruce před sebe. Pes v tý situaci chňapne po všem, co se hejbe.

Fotoreport ze křtu desky Pijano s ovázaným prstem

Jak řešíš koncerty?
Někdy se mnou jezdí kytarista, někdy pianista. S piánem je to hodně fajn, stojím si na forbíně a je to takový živější. Učím se být frontman. 

Máš díky tomu víc času? Třeba na čtení?
Ne, furt mám tři děti a osmdesát koncertů do roka. Snažím se číst, ale nic nedočtu. Četl jsem Úsměvy smutných mužů od Josefa Formánka, nedočetl. Životopis Leonarda Cohena byl tak nudnej, že jsem ho vzdal v půlce. Koupil jsem si Václava Kahudu, Vítr tma, přítomnost, kterej mi ukázal, jak neumím česky; na každý stránce představí jedno český slovo, který neznám. Taky jsem přečetl padesát stránek. Lidi mi teď třeba říkají, že když mám zdravotní problémy, měl bych napsat knížku. Romány jdou ovšem mimo mě, nevím, proč bych měl podporovat grafomany. Mám rád povídky. Ale nejvíc jsou čínský básníci, haiku, ať nad tím můžeš přemejšlet. Proto dělám písňový texty, nedovedu si představit, že bych psal prózu, která by měla desítky stran.  

Co nějaký písničky pro děti? Teď je všude spousta kapel, který si myslí, že dělají písničky, který chtěj děti poslouchat.
S tím se musí opatrně, bčas to jde dost do kýče. Děti spíš ocení muziku, co není dělaná pro ně. Moje děti milujou Buty. I moje věci se jim občas líbí, třeba takový detaily – jak v písničce Má máma má nastoupí trombón. (Na pusu jako na trombón zatroubí pasáž z písničky). To je strašně baví.

Pouštíš dětem svoje písničky?
Primárně je pouštím sobě, když je poslouchám. V rozhovorech s muzikantama mi přijde směšný, když říkají, že sebe neposlouchají. Mě uspokojí, když slyším nahraný to, co jsem měl předtím jenom v hlavě. Takže se vždycky chvíli poslouchám a tak po měsíci od vydání mě to začne srát. Myslím, že je dobrý sám sebe poslouchat – když tě přestane uspokojovat, co jsi udělal, tlačí tě to k tomu, aby ses posouval dál.  

Vnímáš nějaký český národní stereotypy? Byly doby, kdy jsi pracoval v Německu. Myslíš, že bys byl takhle úspěšný, kdybys byl Němec?
To bych asi musel bejt pragmatičtější. Řekl bych, že se vidíme v mnohem horším světle, než nás vidí cizinci. Když jsem byl delší dobu mimo, uvědomil jsem si, že by mi chyběl náš tvrdej, černej humor, sarkasmus, někdy až nihilismus, schopnost udělat si ze sebe srandu. V Německu to tak nefunguje. Jediný státy, co mi v Evropě přišly nám podobný, bylo Irsko a Skotsko. Nikde jinde jsem to nezaznamenal. Už ani na Slovensku.

Jestli to není tím, že je Angličani pár set let utlačovali.
Jako že to byli jejich Habsburkové?

Tak nějak.
To je možný. Čech sice se všim vyjebe, ale zároveň je to kutil a improvizátor. Dovede si ve spoustě situací poradit, dokáže z mnoha věcí vybruslit. Máme hlavně dar, že se umíme zasmát sami sobě. Někdo shazuje, že si sami sebe nevážíme, že máme malý sebevědomí, ale já to vnímám pozitivně. Ironii považuju za určitou míru inteligence. Je-li někdo schopen ironie a sebereflexe, je to velkej dar a vysokej stupeň sociální inteligence. To mě baví.  

Jak vnímáš současný debaty o islámu?
Islám je aktivní víra, kdežto křesťanství je mrtvá víra. Křesťanství bylo vyvinutý na bázi strachu, abys byl bohabojná ovce, aby ses bál, abys poslouchal, byla to pravá ruka vlády, církev a mocenská struktura šly vždycky ruku v ruce a drželo to lid ve strachu. Islámská víra mi připadá aktivnější. Označuje nepřítele a jsou vypsaný odměny a bonusy za to, že jich s sebou vezmeš co nejvíc, proto jsou v ní radikálové. Aktivní lidi jsou většinou mladí, bezprizorní, kterým se nabízí víra a systém bonusů, že půjdou do nejvyšší sféry nebe. Rovnou půjdou šukat kurvy do vířivky. Za to, co udělaj. Tady žádnej mladej křesťan za prvý není a za druhý by to neudělal. Strach, ovce. Obě víry jsou ale pro mě stejný v tom, že jsou agresivní a xenofobní. Na rozdíl od buddhismu třeba. 

Buddhismus vidím spíš jako filozofickej směr než jako náboženství.
Právě proto. Náboženství je špatně, filozofickej směr je ok. Náboženství je vždycky špatně, je to důvod veškerýho zla, nenávisti, zášti, závisti, válek. To maj křesťanství a islám společný.  

Mně třeba na katolictví přijde fajn koncept zpovědi. 
Novodobej kněz má jiný ičo. Říká se mu psycholog a psychiatr. Věci, co pokazíš, by sis měl především vyřešit sám v sobě, se svým svědomím. Ne se zpovídat z hříchů člověku, co je taky osoba hříšná. Uvědomit si, cos udělal, pojmenovat si problémy a na základě toho s nima pracovat. Nepotřebuješ k tomu třetí osobu, o který nevíš, jestli náhodou nebyla zneužívaná svým vlastním otčímem. Která může bejt taky frustrovaná, ale jenom ta instituce jí dává nějaký práva. Na to já seru.

Ani s cvokařema nemáš zkušenosti?
Mám kamaráda cvokaře, co dělá maniodepresivní lidi a schizofreniky. Ale sám to neznám – jsem sebedestruktivní a bejt ještě depresivní, už jsem mrtvej. Každopádně tvrdím, že by ses měl zodpovídat jenom vlastnímu svědomí. Když jsi něco posral, máš si to vyřešit sám se sebou.  

A myslíš si, že jsi sám se sebou srovnanej?
Určitě ne. Kdybych byl sám se sebou srovnanej, skládám reggae. Ale už jenom takový to reggae s paraplíčkem v drinku. Ne kingstownský reggae o vraždách. Ale i kdybych byl na dně, nepotřebuju člověka, co nosí hábit a pracuje pro nějakou instituci. Týpek v uniformě je mentálně pode mnou.  

S institucema jsi asi vždycky měl problém. Dělals někdy někomu šéfa?
Jo.

A jaký to bylo?
Frustrující. Snažil jsem se těm lidem co nejmíň uškodit.

S vlastníma šéfama jsi asi taky neměl jednoduchý vztahy.
Jak s kterým. Většina lidí, co se derou na místa šéfů, jsou bohužel stejný psychopati jako politici.

V kapele jsi šéf?
Snažim se nebejt. Samozřejmě občas kluci přinesou něco, co mi nesedí, v takovým případě se jim to snažím vysvětlit. Chci v kapele volnost, ale manťáky stavím já. Já rozhoduju, jestli budeme hrát na užším nebo širším kluzišti. Mezi nima už je ale volnost. Ale kluci už vědí, že když mám text a melodii, hledám doprovod, kterej má co nejmíň tónů. Pro mě je v muzice nejdůležitější ticho.  

Znáš skladbu Johna Cage 4’33“? Přišel klavírista na koncert, sednul si za klavír a čtyři a půl minuty nehrál. Jen si občas obrátil list.
To je jak Em Rudenko. Ale musí to fakt hrát klavírista, co by zahrál cokoliv. Jinak ti to udělá každej intoš, každej infantil. To ticho je strašně důležitý. Čímž se dostáváme k Čekání na Godota, kde jedna z postav furt mlčí a pak tam má brutální, asi čtyřstránkovej monolog, kde neni čas se ani nadechnout. Řekne tam úplně všechno. A pak zase mlčí.

Chvíli mlčíme.

Kde se vidíš za deset let?
Rád bych se viděl na louce s rodinou a piknikovým košíkem. Nebo uprostřed lesů. Rozhodně ne ve městě. Civilizace mě strašně ubíjí.

Třeba přijde nějakej globální průser.
Jo, už je strašně dlouho mír. Lidi si neváží toho, co mají. Všimnul jsem si dvou věcí: dnešní systém školství je oproti tomu za nás směšnej. Jakou váhu má dneska titul? Znamená, že jsi doopravdy pojmul nějaký penzum informací a dokážeš s nima pracovat? Vzpomeň si, jak se s tím kupčí. Za druhý: žijeme v nezdravým blahobytu, jsme jeden z nejobéznějších národů na světě. Kombinace těch dvou věcí mě dovedla k pozorování, že ještě nikdy v historii lidstva se tolik tlustejch pitomců nemělo tak dobře. A ty tlustý pitomci si myslí, že si ten blahobyt zaslouží. Za co? Za to, že jsou tlustý pitomci? Vsadím se, že většina z nich ani neví, jak se rozdělá oheň.

Myslíš, že boží mlýny melou?
To víš, že jo. Každý strůjcem svého štěstí a jak kdo zasel, tak i sklízí. Ale když se vrátím ke křesťanství a k islámu, měli bychom mít zásad: ty do mě kamenem, já do tebe kamenem, ale třikrát tolik. Jednou jako primární reakce, jednou aby sis to zapamatoval, a potřetí, abys to už nikdy neudělal. A ty do mě chlebem, já do tebe třema chlebama. To je to, co je napsaný támhle na tom baráku.

Ukazuje na dům proti hospodě, ve které sedíme, a čte z nápisu na něm.

Dejž bůh všem těm, kdož mne znají, desetkrát víc, než mně přejí. Ta posraná hyperkorektnost přivede Evropu k zániku. Evropa bude požrána. Bílýho muže sežerou jiný civilizace, protože jsou lepší mravenci. Pracujou kolektivně, mají menší ego a jsou vychovaný tak, že musí pracovat jako celek. Bílej muž už je natolik egocentrickej, že jeho doba končí.