Wohnout: Prvoplánová líbivost nás začíná strašit

Kapela Wohnout v současné době dojíždí klubové turné, během kterého zavítala téměř do všech koutů České republiky kromě Prahy. Proč? Jak bojuje se dny, kdy se jí nechce vystupovat, a kde nerada hraje? O tom mluvila v rozhovoru s Koulí.

Jste na klubové šňůře po městech, ale to hlavní tam chybí, proč?
Pro nás je každý město hlavní (smích). Pravda je, že v Praze hrajeme minimálně, dá se říci, že takřka vůbec, přesněji řečeno – jednou do roka. Nikdy nehrajeme v klubu na jednom místě častěji než jednou ročně. Stejně je to tedy i s Prahou.

Turné po republice je dozajista náročná věc. Do jakých míst se vám obvykle chce více a do jakých méně? 
Do řady klubů a na řadu festivalů se těšíme. Jsou ale  i místa, kde se hraje hůře, zejména takzvaná KáDéčka neboli kulturní domy. Mají špatnou akustiku a vytvořit v nich dobrou atmosféru je nadlidské.

Máte dny, kdy se vám hrát prostě nechce?
Těch dní je hodně. Někdy je člověk k smrti unavený, má horečku, kocovinu… To se pak na pódium leze špatně. U někoho se to násobí i s pracovním stresem, který má mimo kapelu. Stává se ale, že koncert dokáže divy, a my se pak cítíme nakopnutý, že to musíme zase srážet pivem a vínem.

Vy si ani při dnešní ekonomické krizi na návštěvnost na koncertech nemůžete stěžovat, fandové chodí. Kdyby sem ale teď spadl z Marsu nějaký neznalý -náctiletý,  na co byste ho svůj concert nalákali?
Dnešní "náctník" poslouchá hip hop a jezdí na skejtu. Vysvětlil bych mu, že Wohnout zraje na kořenech rokenrolu s prvky pubescentních anomálií. V naší muzice není žádná hlubší filosofie ani poslání. Je to jen hra not a slov.  

To, co děláte, je vlastně docela poetické. Jak se tahle poetika slučuje s tím, že v kapele hrají čtyři tvrdí muži?
Myslím, že nejsme tvrdí muži. Každý hudebník musí mít v sobě cosi zženštilého, i když navenek vypadá jako "tvrďas". Poetičnost je jen důsledkem této schizofrenie.

Matěj Homola s Jirkou Zemánkem nedávno cestovali po Indii. Byla to čistě pánská jízda?
Ano. V Indii jsme nebyli poprvé, Matěj Homola tam dokonce jezdí každý rok. Kouzlo Indie je nepopsatelné. Mraky lidí tu zemi odsoudí jako smradlavé smetiště, jenže její pozitivní vibrace předčí všechny kritiky.  

O vašem výletě by měla vzniknout kniha. Budou to jen shrnuté zážitky, nebo půjde o průvodce?  
Kniha o naší cestě po Indii vyjde už brzo. Matěj ji napsal, společně jsme ji nafotili a Honza ji teď graficky zpracovává. Je to psané jako cestopis, který však může posloužit i jako průvodce. Je to dílko nákladné, neb je plné barevných fotek.  

Když jsme u toho cestování, Honza Homola byl na Srí Lance s roční dcerou. Já mám stejně stare dítě, ale na takovou dálku bych si netroufla…
Na Srí Lance jsem byl s roční dcerkou měsíc. Každou zimu máme v kapele prázdniny na cestování, takže poslední léta jsme hodně pendlovali po světě. Narodila se mi dcera, tak jsem si dal cestovní odklad. Tenhle rok už jsem to ale nemohl  vydržet, takže volba padla  na  Srí Lanku, která je relativně čistá a moderní. Musím říct, že člověk si to užije, ale všechno je podřízené mrněti.

Příští rok bude kapele patnáct.  Jak narozeniny oslavíte?  
Chystáme svérázně pojatou bestofku a taky už vznikají nápady na novou desku. A určitě bude nějaký ten výroční koncert. Pak máme zálusk ještě na jistou věc, ale zatím o ní mlčíme.

Je pro vás s přibývajícím věkem těžší vymýšlet nové a nové písničky? Musíte třeba víc dávat pozor a probírat se starým materiálem, abyste se neopakovali?
Čím víc je na světě muziky, tím menší je prostor pro nové nápady. Už máme problem skládat rozjuchané, upalující melodie. Je pravda, že právě to se od nás čeká, my ale rozjuchané nápady záměrně hážeme do koše. Prvoplánová líbivost nás začíná strašit.

Exisuje něco nebo někdo, před čím by se měli Wohnout vohnout?
Ano. Hluboce se skláníme před budoucností.

Poslechněte si Kapelu na šňůře z poslední desky Karton veverek

http://www.youtube.com/watch?v=s8JxmFdoNIw