White Lies: Koukáte na telku? Zkuste seriály Homeland a Breaking Bad

Při rozhovoru se zpěvák kapely White Lies Harry McVeigh umsíval stejně jako během vyprodaného koncertu, který v pražském Lucerna Music Baru odehrál o pár hodin později. Radost z nové, výrazně popovější a méně depresivní desky Big TV s ním sdílel i bubeník Jack Lawrence-Brown. "Moje oblíbená písnička? Asi Big TV. Má trochu bláznivý a surreálný slova, ale výborně vystihuje podstatu příběhu, který jsme si kolem desky vymysleli," říká a přitom se rozhlíží po rozhovorové místnosti. "Jo, tady si to pamatuju. Dávali jsme tu rozhovory minule," vzpomíná na dva a půl roku starou návštěvu White Lies v Praze.

Líbilo se mi, jak jste den před pražským koncertem umístili na Facebook obal vaší nové desky Big TV, kde byla místo malby kosmonauta fotka Prahy. Čí je to nápad, měnit obal alba podle místa koncertu?
Jack Lawrence-Brown: Už když jsme album chystali, řekli jsme si, že s obalem, který je podle nás hodně silný, chceme v rámci kampaně pracovat, co to půjde. Na turné ho tedy měníme právě podle měst, kde hrajeme. Byl to náš společný nápad.
Harry McVeigh: Ha, já jsem to ale neviděl! Nejsem totiž na Facebooku.

Ani na Twitteru? Proč?
Harry: Nikdy mě to moc nezajímalo. Mám jen e-mailovou adresu. Ale tu ti nedám, haha.

Recenze: White Lies složili refrény, které zboří stadiony
Rozhovor: Dvojčata z obalu jsou dost strašidelná

Jak vlastně pokračuje turné?
Harry: Letos si daleko víc užíváme jednotlivá města. Nechceme sedět jenom na zadku v šatně, rádi jdeme třeba do galerie. Na Praze je výborné, že Lucerna Music Bar je v centru, takže jsme dnes mohli vyrazit podívat se po městě. Byli jsme tam nahoře, tam, co je palác…

… myslíte Pražský Hrad? Sídlí tam český prezident.
Harry: Ano, Pražský Hrad. Šli jsme tam přes Karlův most a bylo to super. Včera jsme hráli v Miláně, takže i tam jsme si prošli centrum, moc se nám líbilo taky ve Vídni. Tam jsme vyrazili na výstavu do muzea.

Na turné jste vyjeli s novou deskou Big TV, o které mluvíte jako o konceptuální. Což je věc, která se v dnešní době moc nenosí. Jak jste na nápad natočil album propojené příběhem přišli?
Harry: Jo, je to trochu obstarožní přístup. Je to koncept z dob, kdy vydavatelství kapely nijak neomezovala a nevyvíjela na ně tlak. A to je situace, ve které jsme se ocitli, když jsme Big TV začali chystat. Vydavatelství to nechalo úplně na nás.

Příběh vypráví o holce, která opustila předměstí a odešla za štěstím do velkoměsta. Stojí za tímhle příběhem nějaká konkrétní inspirace?
Harry: Slova psal basák Charles, takže to je otázka pro něj. Ale myslím, že vypráví o docela univerzální zkušenosti. My žijeme v Londýně, ty žiješ v Praze, všichni určitě známe lidi, kteří se stěhují z malého města do velkého, protože v něm chtějí začít nový život. A to je i příběh holky, o které zpíváme.

Dokážete si představit, že byste se z Londýna naopak přestěhovali na malé město?
Jack: Nevím. Všichni z kapely trávíme rádi čas na venkově, ale ještě raději se pak vracíme domů. Do velkého města.

Poslechněte si White Lies v Youradiu

Mimochodem, vy se na televizi díváte?
Harry: Jojo, sice obvykle moc nesurfujeme po programech, kterých máme doma asi milion, ale zato se rád koukáme na filmy a seriály.

Co teď v Anglii letí?
Oba: Rozhodně Homeland (Ve jménu vlasti) a Breaking Bad (Perníkový táta). Jestli vás baví seriály, zkuste tyhle.

Big TV je výrazně popovější deska než předchozí dvě, zároveň jsou z ní ale dobře slyšet vaše kořeny a často zmiňovaná inspirace kapelami typu New Order…
Harry: …což je věc, o kterou jsme hodně stáli. Chtěli jsme natočit desku, která by byla víc písničkářská, čistější, jasnější, čitelnější. A tak se stalo, že nakonec zní o dost víc popově než předchozí alba. Náš producent Ed Buller odvedl výbornou práci.

Použili jste slovo jasnější. To je možná důvod, proč se mi tak líbí písnička First Time Caller. Je jasná, klidná, melancholická. Trochu mě ale zmátlo video, které k ní vzniklo, tedy hlavně ti svalovci v něm.
Harry: Písnička je o holce, která hledá svého tátu a věří, že je to chlápek v rádiu, kterému se může dovolat. Původně jsme ten příběh chtěli v klipu doslovně převyprávět, ale pak přišel režisér a příběh trochu změnil. Posunul ho do velmi vizuální roviny, celý klip je hodně čistý a krásně se na něj dívá. Je to umělecké dílo.
Jack: Měli jsme dvě možnosti. Buď to celé polopaticky převyprávět, anebo s příběhem zkusit pracovat jako s obrazem a nabídnout víc interpretací. Režisérovi se povedlo udělat z toho příběhu ohrmoující podívanou, všechny svalovce natočil v kontrastu s jejich muskulaturou krásně jemně. Hodně lidí se s výslednou podobou nějakým způsobem ztotožňuje, z čehož máme samozřejmě radost.

Jakou skladbu, jakou část vašeho příběhu máte z desky nejraději?
Harry: Moje oblíbená skladba, tedy hlavně její slova, je Big TV. Text je trochu bláznivý, surreálný, ale výborně vystihuje podstatu celého příběhu o odcizení a frustraci, když přijdeš někam, kde to neznáš a chceš tam zapadnout. Holka si myslí, že největší štěstí je mít ve velkém městě malý krcálek s velkou televizí, ale brzy přijde na to, že tohle je jenom iluze. Hudebně je skladba Big TV podle mě skoro dokonalá, v melodii jsou odlesky různých stylů a nálad a dynamicky taky funguje výborně. Podle mě optimální otvírák desky.

Jack: Hudebně mám nejradši First Time Caller, tematicky asi Goldmine, což je skladba, kterou jsme živě ještě nehráli. Vymysleli jsme ji dost narychlo, asi za dva dny, a byla to poslední písnička, kterou jsme na desku nahráli. Hodně mi připomíná celý proces nahrávání, mám k ní proto velmi blízký vztah.

White Lies jsou stále hodně mladá kapela, která už ale hrála s hvězdami typu

a byl jsem úplně paf, když jsem viděl záznam z koncertu Live Aid z roku 2005, pro který se dali dohromady. Vím, že je to nereálné, ale moc by se mi líbilo, kdybych s nimi mohl jet turné a po každém našem koncertě jít mezi lidi a zas a znovu sledovat jejich vystoupení.