Warpaint: Když se nesoustředíme, jsme jak tancující opičky
Emily Kokal a Theresa Wayman jsou kamarádky od dětství, které před jedenácti lety položily základy skupině Warpaint - hlavní hvězdě festivalu Electronic Beats, který proběhl v březnu v Praze. Před koncertem jsme s nimi mluvili o nových písničkách i o tom, proč mají při koncertech zavřené oči a vypadají, jako kdyby hrály samy pro sebe.
Mladý člověk většinou rád cestuje, čím je ale starší, tím víc inklinuje k domácímu pohodlí a na turné se mu už tolik nechce. V jaké fázi se nacházíte vy?
Emily: Podle mě s Warpaint koncertujeme intenzivněji než většina mladých lidí. Ale i my máme samozřejmě vlastní rodiny, někdo dokonce i dítě (ukazuje na Theresu). K předešlému albu jsme jezdily opravdu hodně, pak jsme dlouho čekaly na současnou desku a turné a cítily jsme, že se hudebně nemůžeme vyvíjet tak, jak chceme. Soustředily jsme se na to, abychom všechno dobře odehrály, což bylo v pohodě, ale taky jsme si uvědomily, že jakmile nám něco schází v osobním živoě, začne se to projevovat v profesionálních vztazích, které se zase odrazí v osobním vnímání věcí. Celé se to tak vlastně obrátí proti tobě.
Fotoreport: Warpaint v Praze ukázaly, jak se z hudby dělá sex
Změnilo se poslední době u vás v kapele něco, když jste místo nahrávky vydaly pouze dva nové singly?
Emily: Rozhodly jsme se, že nechceme čekat. Prostě jsme udělaly hudbu a vydaly ji. Dneska existuje spousta možností, jak hudbu zveřejnit on-line; je to v podstatě druh koncertování – lidi k té hudbě mají přístup zdarma a dají nám hned najevo, co si o ní myslí. Je to pro nás cesta, jak růst a zároveň zůstat v kontaktu s publikem.
Kolik písniček takhle letos chcete vydat?
Theresa: Není to žádné tajemství, ale nevíme. Bylo by hezké vydat tak dva, možná čtyři singly a potom začít dělat album. K tomu zahrát několik koncertů, které se nám v současnosti rýsují. Jinak ale samozřejmě pořád skládáme; něco můžeme vydat dnes, jiné písničky se zase hodí víc na desku.
Oba singly, které jste teď vydaly, si užívám. K prvnímu No Way Out jste ale udělaly dvě verze včetně jedné zkrácené, tu jste pojmenovaly Redux. Proč? Kvůli rádiím?
Theresa: Hodně nás vždycky podporoval Zane Lowe, který teď odešel z BBC. To díky němu měl Redux premiéru v rádiu – a on si vybral právě tu radiovou verzi, kterou jsme udělaly dodatečně jen proto, abychom zjistily, zda takovou můžeme mít. Je skvělé, že se nám povedlo písničku dostat do éteru, byť v kratší verzi. I v ní je totiž podle mě feeling nahrávky a jsem si jistá, že pokud někdo tuhle kratší verzi uslyší, poslechne si i plnou.
Písničky vydáváte u slavného labelu Rough Trade, jste s ním spokojené? Můžete pod ním svobodně tvořit?
Theresa: Líbí se jim, co děláme, nebojí se o výsledek a nestrachují se jen o to, aby na nás netratili. Takže dobrý.
Emily: Nesnaží se jít proti velkým cílům, víc je zajímá kultivace. Ano, samozřejmě i nějaký ten úspěch, ale nechtějí takové výsledky, po kterých jdou velké labely.
V jednom rozhovoru jste se shodly, že jste perfekcionistky. O bezchybnou nahrávku se ale snaží každý interpret. Co přesně pro vás znamená perfektní album?
Emily: Pro mě je perfetkní album takové, kde se nemusí dělat žádný kompromis. Když u skladeb, které jsem napsala, prožívám katarzi. Je ale samozřejmě spousta věcí, u kterých jsem musela udělat ústupek; vlastně skoro u všeho. Ale je to otázkou cviku: když se naučíš, jak efektivně pracovat, uděláš pak snadněji dema, co zní skvěle a ze kterých je radost vycházet.
Dáte na názor fanoušků?
Theresa: Snažíme se jejich podněty brát v potaz, ale nakonec je to celé stejně o našich pocitech. Ty dva singly, co jsme teď vydaly – jeden má osm minut, druhý tři a je velmi přímočarý a nezní moc jako my, protože jsme chtěly experimentovat. Někomu se víc bude líbit No Way Out, někomu zase I’ll Start Believing. Nemůžeš se zavděčit každému.
Když jsem vás viděl naživo, měl jsem pocit, že vůči publiku nejste úplně komunikativní.
Theresa: Myslím, že s publikem komunikuji dost.
Emily: Možná, že jste nás viděl už dávno?
Naposledy loni na podzim na Berlin festivalu.
Emily: S festivaly to bývá těžší. A další věc: mám kytaru, zpívám, ze sluchátek vnímám odposlechy a na všechno se snažím soustředit. Vím, že když něco pokazím, pokazím to zároveň i ostatním. Musím zavřít oči, abych si našla svůj klid a cítila hudbu. A s ostatními se nejlépe propojím, když jsem napojená na sebe. V opačném případě jsem jako tancující opička.
Mluvíme spolu před pražským festivalem Electronic Beats. Co se vám vybaví, když slyšíte ta dvě slova?
Theresa: Hudbu, co mám ráda.
Emily: Aphex Twin.
