Wabi a Ďáblovo stádo: Trampské písničky pro ty, kteří je nikdy neposlouchali

zobrazit fotogalerii

Jak zní trampské klasiky typu Kdo mi zatlačí oči nebo Blízko Little Big Hornu, když si je do parády vezme Wabi Daněk a kapela složená z muzikantů, kteří by mohli být jeho děti? Odpověď dává zbrusu nová deska Wabi a Ďáblovo stádo, již dal dohromady devětadvacetiletý producent a bubeník David Landštof. Kromě Wabiho tak na desce uslyšíte i Anetu Langerovou a Radůzu. "Z jejího podání písničky Hejno vran mi jde mráz po zádech," říká Wabi.

Písničky z desky Wabi a Ďáblovo stádo jsou typické pro skupinu lidí, které baví nebo bavil tramping. Čím mohou zaujmout i ty, kteří u ohně v životě neseděli?  
David Landštof, perkusionista a producent desky: Jasně, tramping je subkultura. My ale doufáme, že tímhle počinem skupinu lidí, kteří se o trampské písničky zajímají, rozšíříme. Na desce dělalo hodně mladých muzikantů a umělců napříč žánry, fotografové, dokumentaristi. Nikdo z nich na čundry nejezdí, Ďáblovo stádo proto pojali úplně jinak a přesto zábavně. Takhle by projekt mohla přijmout i mladší generace. Třeba zjistí, že tramping má něco do sebe.
Wabi Daněk: Existují dva způsoby, jak k trampským písničkám přistoupit – buď je zazpívat pietně, anebo je shodit. My jsme nakonec zvolili třetí cestu; neděláme si z nich legraci, ale ani je nehrajeme moc vážně.

Je pravda, že aranže na desce zní hodně svěže. Třeba Blízko Little Big Hornu, původem od Greenhorns, má najednou daleko tíživější atmosféru.
Wabi: Nejvíc se podle mě povedlo Laredo, a pak A slunce pálí jen. A taky Hejno vran, které na desce zpívá Radůza. Představuje se tu v daleko romantičtější poloze, než ji známe. Jde mi z toho mráz po zádech.

Spolupráce dvou generací se povedla i Václavu Neckářovi, s nímž po úspěšné písničce Půlnoční natočili desku Jaromír Švejdík a Dušan Neuwerth. Kde má kořeny váš projekt?
David: Jsem hodně na cestách, a při tom si buď vyřizuju maily, anebo koukám do krajiny a napadají mě různé věci. Brzy to bude sto let, co se u nás začalo trampovat (první osada na Svatojánských proudech vznikla okolo roku 1919, pozn. red.), a tak jsem si říkal, že by bylo hezké natočit k tomu desku.

Předpokládám, Wabi, že vás nebylo třeba přemlouvat.
Wabi: Nejde jen o tramping. Důležití byli i lidé, kteří na projektu dělají. Jsem na stará kolena tak trochu upír, mládnu s nimi. Natáčení desky byly čtyři dny čiré radosti.

Na album jste vybírali z několika stovek skladeb. Jak jste došli k finální sadě?
David: Nachystal jsem předvýběr, a ten jsem ukázal Wabimu. Nakonec je to deska tematická, jsou na ní samé balady a mordy.
Wabi: Objevují se na ní zvláštní věci, třeba písnička z roku 1932 Tvůj bílý šátek. Říkal jsem si, co s tímhle chtějí dělat? Nakonec je z toho skvostná píseň, kterou zpívá Aneta Langerová. I když, pravda, autorskou skladbu od Josefa Stelibského by v ní už asi nikdo nehledal.

Zamázl jste nějakou písničku?
Wabi: Chtěl jsem zamáznout moji skladbu Dawson, byla ve své době totiž trochu poplatná. Kluci mě ale nakonec přesvědčili, že je tak dobrá, že je škoda ji vyhazovat.  

Z vaší dílny jsou na desce i Hudsonský šífy, což je skladba, která vyšla už na vaší první desce Rosa na kolejích v roce 1984. Jaké jste měl pocity, když jste ji po takové době nahrával znovu?
Wabi: O pocitech vlastně nic moc nevím. Jen si pamatuju, že ve srubech Haida v Orlických horách, kde jsme Ďáblovo stádo nahrávali, byla podobná atmosféra, jako když jsme tehdy točili Rosu na kolejích. Bylo nám o třicet míň a navíc jsme nahrávali v opravdickém studiu!  Co jsme neuměli, to jsme tehdy dohnali nasazením. Končili jsme ve dvě ve tři ráno, když byl jeden grogy, zaskočil za něj někdo další. Podobně to vypadalo i teď v Orlických horách.  

Prý vám ve srubech vypadávala elektrika. To tedy musela být romantika.
David: Strašná romantika, všichni si to užívali, ale zodpovědnost byla na mně. A já jsem to poslední den nevydržel, objednal agregát a všechny sruby jsem na něj napojil.

Wabi, vy jste býval členem jedné osady na Královéhradecku. Pořád to platí?
Wabi: Ano, pořád. Letos byla naše osada velmi medializovaná, protože nám ji poničila vichřice a na místo dorazilo tolik štábů, kolik nemívají ani politici. Jenže pak přijeli i lesáci a polomy rozřezali. Měl jsem chatu v lese, teď ji mám na pasece. To všechno se stalo den poté, co jsem se vrátil z mystických hor, kde jsme nahrávali Ďáblovo stádo.

Vaše písničky bývají nedílnou součástí táboráků. Co se hraje u ohňů ve vaší osadě? Dává Wabi Wabiho?
Wabi: Hrávám rád písničky Pavla Bobka, Krise Kristoffersona, Wabiho Ryvoly nebo Kapitána Kida. Ale na konci musím vždycky dát nějakou svoji.

Poslechněte si v YouRadiu Wabiho Daňka

Když jsem se o vašich skladbách bavila s kamarády, poprosila jsem je, aby z vašeho repertoáru vybrali oblíbenou písničku. Nikdo sice nezvolil váš zpěvníkový „hit“, Rosu na kolejích, všichni si na něj alě vzpomněli. Čím si vysvětlujte, že zrovna téhle písničce se mezi lidmi tak dařilo?   
Wabi: Sám nad tím často přemýšlím. Sešlo se tu hodně faktorů, téma, které lidi zaujalo. Asi v tu dobu Rosu na kolejích potřebovali. Taky se hrála hodně v rádiu. Oblíbil si ji i Spirituál kvintet a končil jí koncerty, takže když lidi slyšeli, že Rosu na kolejích hraje i ten chytrý Jiří Tichota, řekli si, že to asi musí být dobrá písnička.

Ale zpátky k desce. Proč jste si jako ženské hlasy vybrali Radůzu a Anetu Langerovou?
David: Protože jsou kompatibilní s celým projektem, mají vztah k daným písničkám i k nám. A s Wabim se krásně doplňují. Líbil se nám i fakt, že Aneta ani Radůza nehostují příliš často na albech jiných umělců.

Zvažovali jste ještě nějaké další jméno?
David: Chtěli jsme pozvat Tomáše Kluse. Ale neměl čas. 
Wabi: Při vší úctě k Anetě, Tvůj bílý šátek původně nazpívala Šárka Adámková, naše pianistka, a taky se mi to moc líbilo.

Která písnička z desky je vám nejbližší?
Wabi:  Už jsem to zmiňoval, A slunce pálí jen a Laredo. Velmi překvapen jsem byl i z Hudsonských šífů.
David: Momentálně mám mezi nejoblíbenější trojkou Dowson, Laredo a šífy.

Která písnička vám dala největší práci?
Wabi: Mně určitě Casey Jones. Tam je slov, jak je jen Honza Vyčítal umí poskládat (směje se).
David: S čím jsme bojovali? Už si ani nevzpomenu…
Wabi: Celé nahrávání šlo docela dobře, většinu skladeb jsme dali na druhý třetí pokus. Natočit třináct věcí za tři dny, to není žádná legrace.

http://www.youtube.com/watch?v=bm7uq-uClxg

Chystáte s deskou turné? Jeden čtenář Koule.cz se ptá, jestli přijedete do Otrokovic.
Wabi: Obávám se, že ne. Proti Otrokovicím nic nemám, svého času jsem tam dokonce pracoval, ale koordinace časů všech muzikantů je strašně složitá věc.
David: Všichni muzikanti včetně Wabiho mají řadu vlastních projektů, koncertování tudíž nebudeme lámat přes koleno. Příští rok uděláme v Praze křest a možná odjedeme čtyři pět koncertů po republice.  
Wabi: Kdybychom sehnali sponzora, klidně pojedeme i do Otrokovic.
David: A do Městského divadla ve Zlíně.
Wabi: Výborný nápad! Naposledy jsem tam zpíval v roce 1978 na pěvecké soutěži Stříbrný samovar. Alespoň bych si napravil reputaci.