Vlci u dveří Umakartu nesou naději
Vlci u dveří, druhá deska české superskupiny Umakart, nabízí mix velkoměstských příběhů. Někdy je podává s folkovou jednoduchostí, jindy využívá bohatých možností současné indietroniky. Stejně jako o debutu Manuál by se i o druhé desce mělo mluvit – a hlavně by se měla hodně poslouchat.
První album Umakartu Manuál byl zjevením roku 2004; pokud ho neznáte, hupky dupky do YouRadia doplnit si vzdělání. Novinka Vlci u dveří tak přišla po osmi letech vyplněných řadou jiných projektů členů kapely, například komiksem o Aloisi Nebelovi anebo přípravou desky Václava Neckáře.
Pevně doufám, že od Umakartu v roce 2012 nikdo nečekal žádný dubstep. Od prvních tónů úvodní Ve 4 ráno (a vlastně od prvních tónů letního singlu A venku zase prší) je totiž jasné, že Umakart hudebně navazuje tam, kde před osmi lety končil na Manuálu.
Žánrově vymezitelní jsou Vlci u dveří snad jako elektro-indie-folk: většina písniček je postavená na jemných elektronických bicích smyčkách (živé bicí se objevují jen zřídka) a instrumentace si často vystačí jen s několika nástroji a hlasem Jaromíra Švejdíka, který má obdivuhodný rozsah od cohenovských hloubek v Kuku a Koko po naříkavé naléhání v Pěti Tibeťanech.
Zatímco na Manuál textově přispěl Švejdíkův pocitový souputník Jaromír Rudiš, na Vlcích u dveří se o dva texty postaral básník Jan Těsnohlídek, jeden z mála českých básníků, kteří dokazují, že poezie může normálnímu člověku něco říct i v roce 2012. Co se názvu písničky Ve 4 ráno týká: čtenář si může zkusit za domácí úkol vzpomenout, které další české skupiny mají na desce stejně pojmenovanou skladbu.*
Tři nejlepší písničky desky?
Kuku a Koko, příběh dvou homosexuálů, kteří se ztratili kdesi ve světě. Pár řádek refrénu jasně ukazuje, proč mezi o generací mladšími českými kapelami nemůže existovat tak opravdový textař jako Jaromír Švejdík: generace třicátníků a mladších už nemusela chodit do pakárny, aby se vyhnula vojně, třicátníci už nemají zkušenost, že ani úkryt v pakárně někdy nestačil.
Temně elektronická Peníze nebo život o životě/neživotě v temných hernách plných strojů na adrenalin a dluhy jménem forbesy, již v refrénu prozáří syntezátor jak ze soundtracku k Návštěvníkům od Karla Svobody.
Jemně folkový Bezprsťák o tajemné postavě. Pokud ale tuhle píseň zpívá hrdina své partnerce rovněž v panelákové herně, je otázka, jestli ji zpívá milované bytosti, kterou musí opustit, nebo semetrice, jíž už má plné zuby, takže doufá, že mu historku o Bezprsťákovi sežere.
Přečtěte si rozhovor s Umakartem. Mluví v něm i o své panelákové image
Dvě nejhůř proniknutelné písničky?
Dvojice Unaveni a Pět Tibeťanů působí ve své minimalistické instrumentaci až příliš introvertně, jako kdyby snad ani nebylo slušné je poslouchat. Kdyby ovšem na základě druhé jmenované vyzkoušela pouhá desetina posluchačů cvičení pěti Tibeťanů a alespoň část u něj zůstala, zmůže tahle píseň víc než většina současné hudební produkce.
Nejsilnější okamžik celé desky?
Když čte Jan Těsnohlídek svoje verše do závěru písně Vlci u dveří. Přestože se v ní zpívá, že vlci (ať už si pod nimi představíme, co chceme) člověka stejně najdou, je tu alespoň naděje, že se jim dokáže skrývat.
Umakart má fotbalovou hantýrkou hvězdnou sestavu, což nejen ve fotbale nemusí vždycky znamenat skvělý výsledek. 
Pětice J. Švejdík – J. Hradil – J. P. Muchow – D. Neuwerth – T. Neuwerth ale svůj letošní mač sehrála výborně.
* Mňága a Žďorp anebo Nahoru po schodišti dolů band
Umakart – Vlci u dveří
Vydavatelství: Supraphon
Celkový čas: 39:58
Skladby: Ve 4 ráno, Na hory, Kuku a Koko, Peníze nebo život, Unaveni, A venku zase prší, Votroci, Bezprsťák, Zítra ráno, Vlci u dveří