Visací zámek: Bylo by fajn, kdyby Česko bylo punkovej stát
"Hrozně mě vytáčej legální podvody. Naprostá většina reklam je lživejch, a to třeba i u velkejch bank. Nechápu, jak jim to může procházet", odpovídá zpěvák a textař Visacího zámku Jan Haubert na otázku, co je největším nepřítelem punku. Nedávno vydal se svou kapelou novou desku Punkový království, ovšem tématem rozhovoru ovšem nebyl jen punk. Došlo i na jeho "sólovou desku" a oblíbenou Bohemku 1905.
V devadesátých letech vyšlo celkem šest řadových desek Visáčů, od roku 2000 vám ale vycházejí nové nahrávky v pětiletých intervalech. Čím to je, skládá se hůř?
Samozřejmě se skládá hůř. Člověk se nechce opakovat a je čím dál těžší příjít s něčím aspoň trochu novým. V pětiletejch pauzách jsme dělali vždycky něco navíc, třeba oslavy pětadvaceti let kapely, v poslední pauze jsme vydali Sakumprásk (kompletní diskografie plus dva živé záznamy z osmdesátých let, pozn. aut.) a dodělali klip na písničku Prezident (
Recenze desky Punkový království
Nejcennější známka punku v Čechách
Visací zámek získal přídomek kultovní už před Sametovou revolucí, když se jejich Traktor hrával s kytarou i na pionýrských táborech. Málokteré z kapel s kořeny v osmdesátých letech se ale podařil i v jednadvacátém století takový husarský kousek jako právě Visáčům. Přestože byl do roku 2005 každý přesvědčen, že svoji nejslavnější písničku má tahle metalpunková (jak se sama kdysi označovala) pětice už dávno za sebou, píseň Známka punku z desky Punk!, podpořená skvělým klipem, roznesla zprávu o zábavnosti Visacího zámku i mezi publikum, které do té chvíle mělo na punk stejný názor jako Rudé právo v roce čtyřiaosmdesát. (Že se tím tahle píseň bohužel paradoxně zasloužila o naprostou devalvaci slova punk, nechme prosím stranou.)
Visáči jsou tak dneska v situaci, kdy už vlastně o moc nebojují, takže si můžou dovolit točit desky, když se jim zachce – nebo když už prostě není zbytí. Uvolněnost je tak hlavní slovo, které se při poslechu Punkovýho království nabízí: skupina obklopující lídra Jana Hauberta si nedělá starosti s žánrovým zařazením, odpíchnuté punkové rychty (Rezavý fáro, Sweeti, Klíště) střídají metalově zatěžkanější kousky (Hrál kdosi na hoboj, Žulový vůl) s občasnými výlety k rockovému písničkářství (Popsong).
K tomu přidejme fakt, že se všichni z kapely, která začínala v podstatě jako recese, naučili za třiatřicet let svoje nástroje sakra dobře ovládat, takže výsledkem je poctivá třináctka písniček kapely, která nikdy necítila potřebu brát se smrtelně vážně. To potvrzují s jistou poťouchlostí zařazené nepísničkové tracky Linka 155 a Volské intro, které budete po prvním poslechu nejspíš přeskakovat.
K tomu přičtěte výborné texty Jana Hauberta mísící jako vždy ryzí intelektuálštinu s pub-rockovou přímočarostí: po vcelku odvázané Klasice je na nové desce méně rozpustilý. Někdy vážně, jindy s humorem, ale vždycky trochu nahořkle komentuje aktuální společenskou situaci nebo problematiku soužití ve dvou. I když se ale pustí jednoduchého, trochu hospodského vtipkování, nikdy neklesne do trapnosti. A dvě zhudebněné básně (Morgensternův Žulový vůl a Hlaváčkovo Hrál kdosi na hoboj) k Haubertovým rýmovačkám zapadají zcela bez problémů.
Takže ano, jsem opět přesvědčený, že Visáči už nikdy s ničím lepším, než byl Traktor a Známka punku, nepřijdou. Pokud ale budou ještě nějakou dobu co pět let vydávat podobně podařenou desku jako Punkový království, budu zcela spokojený.
Visací zámek – Punkový království
Vydavatelství: Warner Music
Seznam skladeb: Punkový království, Rezavý fáro, Všechno je fajn, Sweeti, Hardkór, Veselej, Pro-titetanové sérum, Hrál kdosi na hoboj, Popsong, Růžovej pocit, Linka 155, Klíště, Nebožtík, Volské intro, Žulový vůl
Koule.cz dává: 80 %
Hudební produkci nové desky Punkový království jste si dělali sami. Nelákalo vás zkusit nahrávat s nějakým producentem, který by přinesl jiný pohled?
Nás ta možnost sice láká, ale kdysi jsme to zkoušeli s Michalem Ambrožem z Hudby Praha na desce Sex. S tou deskou jsme nebyli až tak spokojení, byla moc uhlazená. Samozřejmě ne do popu, ale spíš než punk to byl bigbít.
Do slova punk si spousta lidí promítá různé významy. Co znamená pro tebe?
Po hudební stránce hlavně neučesanost a zároveň snahu o nový zvuky. I když nový zvuky už dneska najdeš těžko, tak alespoň o zvuky, který nejsou až tak zprofanovaný.
Co punk z hlediska přístupu ke světu, z hlediska nějaký životní filozofie?
V tom je pro mě asi nejdůležitější osobní svoboda. Rozhodovat se sám za sebe, nepřidat se ke stádu, nezaplíst se s ničím, co by tě pak ovládalo.
Co je v tom případě největším nepřítelem punku?
Aktuálně asi věci, který jsem jmenoval v písničce Punkový království. Hrozně mě vytáčej „legální podvody“. Naprostá většina reklam je lživejch, a to třeba i u velkejch bank. Prostě nechápu, jak jim to může procházet.
Může být politik punkáč?
Jak se ukázalo, tak asi ne.
Teď asi mluvíme o prezidentskejch volbách. Co sis myslel o plakátech Karla Schwarzeneberga s čírem?
Mně se ta kampaň hrozně líbila. Říkal jsem si, že bychom byli první země s prezidentem, kterej by vyhrál s punkovou kampaní. Bylo by fajn, kdyby mělo Česko reputaci, že je to tak trochu jinej, punkovej stát.
Nepřišlo ti to jako zneužití tý punkový symboliky? Politik si kvůli všem těm poradcům i kvůli voličům může jen těžko udržet úplnou osobní svobodu.
Na začátku trochu jo a vlastně jsem se tomu i dost divil, říkal jsem si, že je to předem prohraný. Ale nakonec to byl docela těsnej výsledek, což mě naopak potěšilo. Ale je samozřejmě pravda, že kníže sám s punkem asi moc společnýho nemá, snad kromě tvrdohlavosti a neústupnosti.
Pryč s politikou, pojďme k muzice, konkrétně k písničce pojmenované podle hodně staré kapely Sweet. Co pro tebe představovala, když jsi byl mladý?
Tehdy to pro mě byl vlastně jeden ze vzorů západního rock’n’rollu. Dojížděl jsem autobusem na gymnázium do Karlových Varů, na zadní pětisedačce sedávala parta kluků s magneťákem a pouštěli muziku. Ten autobus byl jedna z mála možností, kde si člověk mohl poslechnout cizí kapely a Sweet byli tenkrát hodně populární. Mám spojený s touhle dobou a dodnes mám některý jejich písničky hodně rád. A Jirka „Sweet“ Pátek, náš bubeník, na ně nenechá dopustit a dodnes je obdivuje.
Dneska už je možností poslouchat novou muziku naštěstí mnohem víc. Co máš radši, stahování z internetu nebo fyzický nosiče?
Momentálně jsem se vrátil k elpíčkům, krásnej formát, měl jsem je vždycky rád. Ale samozřejmě si občas něco stáhnu, třeba když se dozvím o kapele, kterou ostatní pokládaj za slavnou a já o ní v životě neslyšel. Stáhnu si jí, abych si ověřil, jestli je to moje gusto, a když se mi to líbí, tak si koupím originál.
Visáči hrají kromě nutných pauz kvůli vojně celých třiatřicet let ve stejném složení. Nelákalo tě někdy udělat sólovku a zkusit třeba trochu jinou muziku?
Nemám moc známejch mezi hudebníkama jinejch žánrů, takže nikdy nedošlo k tomu, že bych si šel s někým zajamovat a že by to nějak přirozeně vyplynulo. Ale když jsem si před časem pořídil domácí digitální nahrávací studio, říkal jsem si, že mám najednou k dispozici všechno, po čem jsem vždy toužil. Jenže když jsem si nahrával nějaké písničky, zjistil jsem, že jediný, čim se to liší, je větší uhlazenost – a to bylo přesně to, co jsem nechtěl. Ale před pár lety jsem si nahrál aspoň CD s básněma a dalším čtením, jmenuje se to Masakr a Hašiš. To je vlastně moje sólovka.
O uhlazenosti jsi mluvil i v souvislosti s deskou Sex, kterou nemáš moc rád. Které vaše album naopak považuješ za povedené, když pomineme to poslední?
Starý alba samozřejmě moc neposlouchám. Nahrávání sice člověku uteče, ale pak přijde míchačka, což bejvá velký drama, a já mám těch nahrávek až po krk. Ale pro srovnání jsem si teď poslechl nějaký starý desky a třeba Punk je, myslím si, hodně dobrý album, protože je hodně pestrý. A pak mám taky hodně rád Jako vždycky.
No jasně, zelená deska. Tu mám asi nejradši.
Nahrávali jsme ji ještě Na Petynce dost hurá stylem, a přestože z ní na koncertech skoro nic nehrajeme, mám ji rád. Připomíná mi určitou dobu, různý místa a věci, který už nejsou. A vzpomínky jsou hodně živý.
Když jsme u zelené barvy, nemůžu se zeptat na Bohemku 1905. Kde bys jí rád viděl po třicátém kole ligy?
Rád bych ji viděl na místech evropských pohárů.
To je tedy odvážné přání. Na stranu druhou, jedna moje kamarádka má heslo „kdo chce málo, víc nedostane“.
Uvidíme. Bohemka má za sebou tak dlouhý období neustálýho potácení se mezi první a druhou ligou, že to už přece musí přestat.