Večer nabroušeného trubadůra Patricka Wolfa

Třetí návštěva Prahy se pro londýnského písničkáře Patricka Wolfa stala noční můrou - během akustického koncertu v Paláci Akropoli ho tolik zlobila práce zvukaře, že několikrát přerušil písničku. Sedící publikum ale i přes technické problémy pozorně a nadšeně naslouchalo pečlivě zaranžovaným skladbám, které odehrál na harfu, klavír či housle.

Kdyby se londýnský písničkář Patrick Wolf sebral, demonstrativně bouchl do piána a předčasně opustil pódium Paláce Akropolis, asi by se nebylo čemu divit. Během zhruba osmdesátiminutového vystoupení totiž zvukař nebyl schopný vyladit zvuk tak, aby Wolf slyšel, co na pódiu hraje jeho jediný doprovod – slečna houslistka. Wolf na pódiu ladil, zastavoval rozehrané skladby a opakovaně zvukaře prosil, aby s tím něco udělal. "Nic neslyším, orientuju se jen podle jejích prstů," vzkazoval přes zaplněný sál zvukaři.

Poslechněte si Patricka Wolfa v YouRadiu

I proto Wolf na včerejším koncertě působil tak trochu nabroušeně a odtažitě. Sedící publikum sice pozorně hltalo jeho vybroušené akustické verze starších písniček z aktuální desky Sundark and Riverlight a technickým problémům se leda tak usmívalo, samotného písničkáře ale situace viditelně rozladila; když hovořil, tak jen ke zvukaři nebo kolegům-muzikantům, když se usmál, tak jen na oko.

Na pódium přišel jedenatřicetiletý Wolf s typickou patkou, oblečený do zvláštního obleku, v němž vypadal trochu jako obyvatel Bavorska, trochu jako francouzský trubadůr, trochu jakou poutník; bílá košile, černý pléd, tmavé tříčtvrťáky a bílé podpokolenky.

"Jsem teď fascinován něčím, co není moc cool. Myslím tím akustickou, syrovou hudbu. Poslouchal jsem desku od Shirley a Dolly Collinsových, je to stará anglická hudba. Je to všchno tak přirozené a ryzí, slyšíte, jak si na konci písničky odkašlou. Nic elektronického, jen středověký buben, varhany a hlas. Tohle je cesta, kterou se teď vydávám," řekl Wolf loni na podzim v jednom rozhovoru o své akustické desce, jíž slaví deset let na hudební scéně.

Takový byl, navzdory zvukovým problémům, i včerejší koncert. Wolf pro aktuální turné opustil poetiku města a popové skladby zaranžoval tak, aby zněly chvílemi jako zvuk ptáků, jindy jako jihoevropská lidová hudba.

Střídal harfu, klavír, housle a kytaru, kromě houslistky ho čas od času doprovodil ještě akordeon a klarinet. "Londýnskou" Pigeon Song pojal jako křehký houslový duet, House, kterou odehrál na klavír, by svou naléhavostí mohla fungovat jako soundtrack ke knížce Michaela Cunninghama Domov na konci světa. Když zrovna nebrnkal na některý z nástrojů, rozehrál za mikrofonem svou gay hru pohybů; lascivní cukání v bocích, mimika i stydlivé pohyby rukou ostře kontrastovaly s jeho silným, sebejistým hlasem i tak trochu legračním "kostýmem".

Při přídavcích na protest proti práci zvukaře si pak Wolf teatrálně stoupl těsně vedle houslistky. Společná sada skladeb včetně Time of My Life pak publikum zvedla ze židlí, Wolf ale usoudil, že hodina a čtvrt na pódiu ve městě, kde nefunguje zvuk podle jeho představ, stačí.

Patrick Wolf
Praha, Palác Akropolis, 28. 2. 2013