Úřednice, domovnice, složenky a skvělá Mňága
Hodinový hotel, Made In Valmez, Ne, teď ne!, Myslel jsem si, že je to láska. Jednoduché, dvacet let staré hitovky fungují bez špetky patosu a bez úšklebku dodnes, jak se jasně ukázalo na narozeninovém koncertu Mňágy a Žďorp. Spolu s hosty je od začátku do konce odzpívala nacpaná pražská Lucerna.
Co se v táboře Mňágy a Žďorp za 25 let změnilo? Vlastně vůbec nic, když nepočítáme personální obměny, větší břicha a počet potomků.
Petr Fiala je pořád stejně milý, úsporný a sarkastický chlápek. Jeho kapela hraje stále obstojně (byť když si připije, má sklon k hospodským taškařicím), připomněl se i jeden dva námořnické oblečky. A lidi? Těch chodí pořád dost. Na včerejší narozeninovou party jich dorazila plná Lucerna – sál nacpaný třicátníky ve flanelkách, mladšími sourozenci i rodiči v důchodovém věku, kteří si přišli poslechnout, jak zní porevoluční melancholie třiadvacet let poté.
Poslechněte si Mňágu v YouRadiu
Rozhovor s Petrem Fialou: Vysněná coververze? Od Paula Mc Cartneyho
Narozeninový koncert pojala Mňága jako štafetu svých nejznámějších skladeb. Večer orámovaly dva největší hity; Hodinový hotel koncert otevřel, Made In Valmez ukončil. Větší úspěch od rozpumpovaných lidí logicky sklidila druhá jmenovaná, ale ani příběh o děšti, který nic nesmyje, nepřišel zkrátka. Publikum, které hopsá jako jeden muž od prvního takto, kdo z vás to má?
Hlavní roli ale včera hráli hosté z alba coververzí Dáreček (recenze). Všechno jelo jako na drátku, žádné dlouhé úvody pro unavené davy; až z Krnova dorazili Bratři Orffové se svou milou verzí Ne, teď ne, jejíž refrén si Lucerna samozřejmě nenechala ujít. Skyline zelekronizovali Je to nemožné, na které se výborně ukázalo, že některé covery se dají snést jen díky skvělému originálu.
http://www.youtube.com/watch?v=Nklh7jB39IA
Petr Wanek z Už jsme doma si přišel zahřímat do Člověka nového typu, do Lucerny dorazil i havířovský speciál Kryštof se svou dechovou verzí Dveří do pokoje. O zábavu se postala jak Kato s otázkami, které si prostě neklade, tak Tonya Graves s Matějem Ruppertem a jejich softporn verzí Chceš mě? Chci tě!.
S postupujícím večerem se z narozeninového koncertu stal nekontrolovatelný průvod, což byla možná trochu škoda. Muzikanti se porůznu potulovali po stagi, mizeli v zákulisí, aby se za chvíli objevili jako sboristi anebo aby si s kapelou alespoň plácli.
Michal Hrůza si kromě své verze Myslel jsem si, že je to láska zazpíval i v Berouskovi po boku Fialovy ženy Zuzany, Milan Cais vedle vokálu v Měsíci vystřihnul i bubenický duet a Čechomor názorně předvedl, jak folkloreček dokáže zchroustat cokoliv, i tematicky vzdálené písničky o kočárkárnách.
Publikum si prozpěvovalo všechno, nejvíc ale zabralo při obyčejném skáčku Sta zvířat (Cesta může být cíl) a pardubickém featuringu Márdiho z Vypsané fixy v punku Nagasaki Hirošima. Nejlepší ovšem byly momenty, když na podiu Mňága osiřela a svoje příběhy vyprávěl sám Fiala – třeba v závěrečné Je to nemožné. Při vší úctě k hostům, tohle byla ta pravá melancholická energie ke sdílení.
Petr Fiala ostatně jako jeden z mála muzikantů vystupoval úsporně, ale stoprocentně účelně; vtipně uváděl jednotlivé hosty, občas pozdravil tvrdé jádro fanoušků, podělil se o moudro Radka Pastrňáka (nejlepší je posolený chléb s máslem) a bez náznaku hospodské žoviálnosti pozval fanoušky na afterparty do vedlejšího Lucerna Music Baru.
Inu, jak se zdá, život Mňágy a Žďorp pětadvacítkou nekončí. Ne, teď rozhodně ne.
Mňága a Žďorp + hosté
25. narozeniny
Praha, Lucerna, 21. 11. 2012
