Umakart: Konec romantiky. Dřív se létalo do kosmu, dnes se skáče na zem

Po osmi letech vydává kapela Umakart v čele se zpěvákem Jaromírem Švejdíkem novou desku. Jmenuje se Vlci u dveří a podle skupiny je míň romantická než debut Manuál. "Z mého pohledu ti vlci představují strach z budoucnosti. Stahují se sem z lesů a přibývá jich. Jde o varování," říká Švejdík.

První album Manuál jste vydali před osmi lety. Upřímně, na jinou kapelu by se i přes vedlejší aktivity jejích členů asi zapomnělo. Co na Umakartu podle vás všichni mají?
Dušan Neuwerth, kytara: Řekl bych, že první deska Manuál je zajímavá tím, že se nedá sehnat. Tehdy se vyrobil omezený počet kusů a víc už se nepřidělávalo. Je to velmi dobrá marketingová kampaň firmy, jak udělat z nějaké kapely kapelu kultorvní. Že v době, kdy koupíte všechno všude, nejde tahle deska sehnat.
Jan P. Muchow, baskytara: Jako když se při fotbale od 50. minuty rozcvičuje náhradník a fanoušci už se hrozně těší: „Tak už ho konečně nasaď!“ Oni ho pak nasadí třeba až v 85. minutě, takže fanoušci už jsou úplně hotoví. Tady je to podobné. Všichni máme aktivity mimo Umakart, což se obecně ví. Na nich se neustále přiživovalo, že existuje nějaký Umakart, a o to jde. On tedy hlavně tady Jaromír byl dost zaneprázdněný…
Jaromír Švejdík, zpěv: Na mě se to všechno svádí, no…
Honza: …tak tak, on je takový otloukánek. Každopádně zhruba pět let z osmi zabral Jaromírův Alois Nebel, do něhož nás posléze ještě částečně vtáhl.
Dušan: Nicméně co na nás kdo má nebo nemá, to se teprve uvidí. Abychom něco neříkali a potom neskladovali tuny cédéček na zahradě, v garáži, případně ve špajzu.

V krabičce s novým albem Vlci u dveří bude mimo jiné i pět složených plakátů s portréty jednotlivých členů. Doufáte, že se dostanete na zdi dívčích pokojíčků vedle Justinů Bieberů a Zaců Efronů?
Dušan: Pevně v to věříme.
Jaromír: To nebyl ani tak náš nápad, jako designérky Báry Prášilové a Ex Lovers. Když jsme s nimi měli první setkání, zjistili jsme, že z jejich strany jde o sociologický průzkum, co jsme zač. Ptali se nás, co máme rádi, a šli až do dětství; jaké jsme měli kamarády anebo jestli jsme sportovali. Trochu jsme na ně koukali, co tím jako myslí, měli jsme se přeci bavit o obalu, ne o tom, jestli jsem hrál volejbal nebo fotbal. Oni z průzkumu ale přišli na to, že jsme všichni z paneláku, a proto jsme na plakátech vyfocení, jako bychom ve svých panelákových městečkách zamrzli.
Pravda je, že když jsme se na Jižáku fotili, já stál na mostě a proti mně chodili lidi, napadlo mě, že oni opravdu tak nějak zamrzli. I když je jim čtyřicet padesát, zůstali oblečení, jako když jim bylo šestnáct.

Obecně jste považováni za oblíbenou kapelu více či méně mladistvých intelektuálů. Jak by podle této premisy vypadal takový typický intelektuál, kdybyste ho měli definovat na základě vzhledu návštěvníků vašich koncertů?
Honza: My jsme často oslněni září reflektorů, takže úplně nevíme.
Jaromír: Publikum se proměňuje. Před osmi lety vypadalo asi trošku jinak než dnes. Je to škoda, že máme tyhle fanoušky.

Škoda?
Potřebovali bychom nějakou stálejší sortu. Teď jsme to zažili s Václavem Neckářem. Má stálé fanoušky, kteří s ním v podstatě stárnou. Kdežto typ fanoušků, který máte vy na mysli, hrozně těká. Každý měsíc má rád jinou kapelu.
Dušan: Já bych teda bral jakékoli fanoušky.
Jaromír: Dnes hlavně letí takové romantické typy a my na této desce nejsme moc romantičtí… Snad.

Poslechněte si Umakart v YouRadiu

Proč nechcete být romantičtí?
Jaromír: Protože doba, ve které žijeme, moc romantická není. Na této desce se díváme na realitu zpříma. V současné době jsme v krizi a dostáváme se do bodu, kdy se civilizace bude muset rozhodnout, kterým směrem se dá. Evidentně to už dál takhle nepůjde. Naznačujeme to už vizuálem: nás už koupila firma Memorytec, což má být nějaká asijská firma, která to tu jednou skoupí všechno.
Honza: Vždyť si to uvědomte, dřív se létalo do kosmu a dnes se skáče na zem.
Upřímně řečeno, my o své tvorbě často přemýšlíme až u rozhovorů. Fungujeme totiž na intuitivní bázi, Jaromír napíše text a my mu rozumíme, aniž bychom ho rozebírali. K samotnému rozboru textů se vlastně dostáváme až teď. Je nás pět individualit, které nemají všechno úplně stejně. Například rytmická sekce příliš nefilosofuje nad textem. Spíš jí jde o to, jak rytmicky zapracovat na vyznění slov. Určitě jste někdy potkala někoho, kdo vám byl sympatický, aniž byste věděla proč. Stejně tak je to s námi.
Jaromír: Za to, jak album vypadá, může příhoda z doby před třemi roky. Tehdy jsme potkali Jana Těsnohlídka, který napsal dva texty. Jan je současný, tepe dobu, je nelítostný a  neromantizuje. Já vlastně v jádru romantik jsem, což jsem dokázal mnoha svými texty pro Priessnitz. Trochu mě to na mně štve. Těsnohlídek mě nakopl správným směrem.

První písnička se jmenuje Ve 4 ráno. V jako denní dobu obvykle vznikají vaše skladby?
Jaromír: Slova písní vznikají nejčastěji, když odpočívám, tedy za chůze. Živím se totiž jako kreslíř a většinu času trávím u stolu. Je to v podstatě klášterní práce, člověk se nemůže moc rozptylovat, a když najednou vstanu, tělo se jakoby uvolní a napadají mě věci, co by mě nikdy nenapadly. Kolem šesté sedmé vstanu od stolu a pochoduji si nebo vezmu kytaru a hraju.
Hodně dobré nápady vznikají v kocovině, v mezistavu mezi střízlivostí a opilectvím. Tahle mě například napadla věta „všichni někam jedou“, kterou jsem použil do písničky Rybník pro Neckáře. Pravda, zbytek textu potom musí člověk napsat ve střízlivém stavu a to už jde hodně ztuha. To už právě musím hodně chodit a lovit slovíčka.

Dovedl byste porovnat, jestli se vám psaly texty lépe na první nebo na druhou desku Umakartu? Přece jen, před osmi lety vám asi mozek pracoval trochu rychleji.
Tenkrát jsem byl víc vyšokovaný z města. Byl jsem v Praze poměrně krátce, žil jsem na Žižkově a scházel jsem se s Jardou Rudišem, který přispěl i na desku Manuál. Mimochodem, už se začíná stávat pravidlem, že objevíme nějakého literáta a on se pak stane slavným. Takže Těsnohlídka pravděpodobně čeká hvězdná kariéra. Ale zpět k tématu. Texty na Manuálu mají atmosféru Žižkova, ale zároveň pocitu, že jsem chtěl z města někam utéct. Tahle deska je dospělejší, s Prahou jsem smířený a nakonec jsem si město zamiloval. Baví mě sledovat jeho cvrkot.

Pořád bydlíte na Žižkově?
Ne, teď už jsem na Letné, takže se cítím ještě lépe. Letná funguje berlínským modelem, tak by město mělo vypadat. Má parky, dobré kavárny a žije se tam moc pěkně.

Ve skladbě Unaveni zpíváte o tom, že peníze za víno, olivy a sýr jsou dobře utracené. Vzpomenete si na svou nejlepší životní investici?
Jaromír: U mě to byla investice do Aloise Nebela (přečtěte si o filmu), která se mi ještě pořád vrací. První díly vznikly z hospodského nápadu s Jardou Rudišem, kdy jsme se rozhodli udělat grafický román, jenž tady v té době neměl žádnou tradici. V té době jsem dělal v reklamě storyboarding, který má ke komiksům poměrně blízko. Na tři měsíce, kdy jsem Nebela kreslil, jsem si musel předem našetřit. To jsem udělal třikrát za sebou a takhle vznikly všechny tři díly Aloise Nebela. Nikdy jsem nepočítal s tím, že bych z toho měl nějakou zpětnou vazbu – ať už finanční nebo jinou. Nakonec se mi to bohatě vrátilo.
Dušan: Myslím, že to bylo začátkem 90. let, kdy jsme s kamarádem vydělali peníze a postavili jsme si za ně nahrávací studio. I když jsem vůbec nevěděl, jak nahrávat. A v podstatě ani nebylo od koho se učit, takže se ze mě stal samouk. Když se na to ale dívám zpětně, byl to jeden z prvních kroků, který vedl až sem k tomu tuňákovi (kývá hlavou směrem k sendviči na stole před sebou).
Honza: Já neinvestuju, spíš utrácím. Nejlepší investice je pro mě spíš abstraktní. Mám rád práci v týmu, nechávám se inspirovat a jsem otevřený lidem.

Kdo jsou ti vlci u dveří, podle kterých se jmenuje vaše deska?
Jaromír: Pokud to budeme brát podle Jana Těsnohlídka, myslím, že má na mysli kravaťáky a týpky, co jezdí a vymýšlí, jak se dostat na kobylku lidem všelijakýma půjčkami a investicemi. To jsou ti současní vlci u dveří, kteří čekají na každou slabost lidí.
Z mého pohledu je to strach z budoucnosti; z lesů se sem stahují vlci a postupně jich přibývá. Jde o takové varování, že se něco děje.

Zpíváte o pěti tibeťanech. Cvičíte je?
Jaromír: Já je cvičím deset let každé ráno, a když si je dva dny nedám, mám problém se zády. Je to pro mě jako droga. Mohu to jen doporučit, a nejsem sám. Teď jsem četl rozhovor s Miroslavem Žbirkou a zjistil jsem, že on je taky cvičí. Zabere to patnáct minut času a člověka to nakopne. Akorát se musíte točit na správnou stranu. Jedna paní to cvičila dvacet let a točila se na špatnou stranu…

…a umřela?
To asi ne. Ale když ji na to někdo upozornil, tak se na to vykašlala.