Uhranutí Harriesem
James Harries. Původem Brit, devět let už ale žije v Praze. Fantastický písničkář, oscilující na pomezí totálního klidu a neuvěřitelné energie. Svým hudebním projevem dokáže uhranout, nikdy však nudit. Na pódiu olomouckého Divadla hudby působil jako klučík před partou kamarádů.
Málokdo dokáže strhnout publikum tak, aby bez dechu poslouchalo pronikavé a hravé balady, jako charismatický James. Tomu se to podařilo jen s kyatrou a hrou vlastního hlasu. Možná se na scéně Divadla hudby opravdu cítil jako doma, nebo je prostě jen neuvěřitelný pohodář. Začátek Harriesova vystoupení totiž ovládly zmatky s nefungující technikou, písničkář se ale nenechal vykolejit. Prostě hrál (temperamentní Best Intent nebo baladu If I Ask ) a průpovídkami jen tak „mezi řečí“ se omlouval publiku za počáteční problémy. Ovšem přesně tyhle momenty vytvářejí jedinečné a neopakovatelné chvíle. „Tady dneska nic nefunguje (brnky brnk na kytaru), ale stejně je to krásný (opět brnkání).“ Potom s láskyplným pohledem na kytaru oznámil, že hraje raději bez trsátka, protože struny jsou drahé a je třeba je šetřit. Že nemá rád zmatky, potvrdil tím, jak se vyrovnal s nefunkčním monitorem. „Když to půjde, tak vám pak něco ukážu, když to nepůjde, tak to zvládneme i bez toho.“
Poslechněte si Jamese Harriese na jeho myspace
Ten kabel musela sežrat myš…
S výrazem kliďase, kterého nerozhodí vůbec nic, bavil publikum vtipnými hláškami v obstojné češtině i nadále: „Ten konec kabelu musela sežrat nějaká myš. Jsou tady myši, to jinak není možný. Protože když jsem zvučil, tak to fungovalo a teď to nefunguje. Záhada.“ A pak, z ničeho nic, technika poslechla. I kdyby se ale rozhodla nespolupracovat, na výslednou podobu neopakovatelného večera by to nemělo pražádný vliv.
Mág přes alternativně laděné rockové balady představil průřez tvorbou z prvních dvou alb, ale propagoval především to poslední, Days likethese. Harries patří k těm muzikantům, kteří postrádají masovou popularitu, jež by jim bezesporu náležela. Má strhující hlasový fond, který doplňuje jen vlastním sugestivním doprovodem. Ostatně, ne nadarmo ho hudební magazín Rolling Stone označil za "golden voice“, tedy zlatý hlas.
Přídavky se Harries rozhodl hrát na přání: „Říkejte si. Dokud si budete říkat, já budu hrát.“ Watching the detetectors nakonec zahrál, kupodivu, pomocí trsátka.
James Harries
4. února 2009, Olomouc, Divadlo hudby
