U2 zabloudili cestou k vlastním kořenům
Nejdřív nečekaná zpráva o tom, že U2 vydávají novou desku Songs of Innocence ve spolupráci s iTunes, pak kritika "hudebního terorismu" a nakonec diskuse, jestli album vůbec za něco stojí. Skalní fanoušci jsou nadšení z dobrého zvuku a energie, ti, kteří se k U2 stavějí střízlivěji, kritizují nedostatek hudebních nápadů a spontaneity.
Marketing zvládají lidé okolo U2 skvěle, vydání alba Songs of Innocence formou dárku do knihovny uživatelů iTunes zabralo. Novináři napříč světem tuto událost rozsáhle okomentovali, následně zpravili o úsměvném vydání nástroje umožňujícího nechtěné album odstranit (zpráva) a ocitovali vydavatelský průmysl, který krok U2 považuje za hudební terorismus, protože by mu mohly poklesnout zisky z prodeje fyzické desky.
Zároveň se rozšířila informace, že jde o „nejosobnější“ album kapely, na němž se muzikanti vrací ke kořenům, životním i hudebním. A dosud nejotevřeněji hovoří o svých blízkých a o událostech, které je jako mladíky formovaly. Rozhodnutí vnutit album bez ptaní desítkám milionů zákazníků Applu tím získává další, nepříjemně ironický nádech. Nechme ale diskutabilní korporátní rozhodnutí stranou a položme si důležitější otázku: Zajímají nás vůbec Bonovy srdceryvné zpovědi natolik, aby na nich mohlo stát celé album?
Pro odpověď se vraťme do počátků U2 – těch opravdových, ne těch, které si zřejmě kapela po letech existence vysnila. Osmdesátá léta pro ni znamenají nekonečnou řadu hitů, které dodnes neztrácejí nic z kvality. Textově jde většinou o poměrně naivní básničky o andělech nebo momentech, z nichž se nemůžeme vymanit. Jenže jsou nesmírně svěží, hravé a silné. Proti tomu Songs of Innocence jako by na začátku nasadilo jednu základní, jednoduchou melodii a té se drželo až do konce. Ano, jde určitě o jedno z koncepčně nejsoudržnějších alb U2. Neobsahuje žádné výstřelky jako třeba jeden z největších omylů rockové historie, Get On Your Boots (No Line on the Horizon, 2009), jenže právě tahle absence se proměňuje v bezzubost, repetitivnost a nudu.
Kromě toho deska místy zní, jako by se hudebníci navzájem příliš nevnímali: Bonovy tradičně z kontextu vytržené vokály jsou od zbytku kapely ještě vzdálenější než obvykle, Edge poměrně necitlivě narušuje ukolébavkovou strukturu písní přezvučenou kytarou (spíš trik pro stadiony než hudební nápad) a Adam Clayton se na natáčení snad přišel podívat jen na jeden song (Volcano). Zato téměř ve všech písních zní bohaté doprovodné sbory, možná abychom ani na minutu nezapomněli, jak oduševnělé album posloucháme.
Songs of Innocence zní nakonec jako přesný opak toho, čím má být. Tak dlouho se album zvukově vylepšovalo a leštilo, až na něm nezbyl jediný oso
bitý tón, jediný odvážnější nápad. Jde o dokonalý produkt mainstreamové poprockové mašinérie. Dojemný příběh o tom, jak si na něm muzikanti vylévají srdce, zanechává trpkou pachuť.
U2 – Songs of Innocence
Vydavatelství: Island Records
Celkový čas: 48:11
Seznam skladeb: The Miracle (of Joey Ramone), Every Breaking Wave, California (There Is No End to Love), Song for Someone, Iris (Hold Me Close), Raised By Wolves, Cedarwood Road, Sleep Like a Baby Tonight, This Is Where You Can Reach Me Now, The Troubles