Tomáš Klus: Když netrpím, nemůžu tvořit

S písničkářem Tomášem Klusem se nikdy nehovoří jenom o muzice. I v interview k aktuální desce Racek, která si vypůjčila název slavné hry A. P. Čechova, jsme se točili také kolem politky a odvahy. Na jednom se ale Klus s věrným parťákem, kytaristou Jiřím Kučerovským, neshodl: je láska pro muže symbolem slabosti?

Album Racek se jmenuje podle stejnojmenné hry od Antona Pavloviče Čechova. Řekl bys, že je důležité, aby fanoušci před poslechem hru viděli anebo alespoň znali její příběh?
Neřekl bych, že je to důležité, ale bylo by rozhodně krásné, kdyby je to k tomu nakoplo. Čechov je natolik geniální, že i když se představení úplně nepovede, sdělení si určitě odnesou. Nejen Racek, ale celý Čechov má pořád ještě co říct.

Čtyři skladby jsi dokonce pojmenoval po hlavních postavách Racka.
Nemůžu říct, že by to byly přímo hlavní postavy, ale jelikož jsem hrál v Rackovi v absolventském představení DAMU postavu Trigorina, jsou to postavy, se kterými jsem se nejvíce střetával.
Samozřejmě by se dalo namítnout, proč tam chybí Máša, ale s tou jsem prakticky nepřišel do styku. A na desce jsem si dovolil předložit vlastní interpretaci toho, co se za ty dva roky, kdy se postavy z Racka neviděly, mezi nimi odehrálo.

I proto by posluchači možná měli vědět, co se v Rackovi odehrává.
Doufám, že písničky z Racka dokážou fungovat i samy o sobě a že si je posluchači dovedou zapracovat i do svého vlastního života. Kouzlo Čechova je v tom, že do jeho postav si každý může promítnout sám sebe nebo někoho, koho zná.

Když jsi o postavách psal, bylo nutné vžít se do každé z nich?
Spíš je to subjektivní pohled Trigorina; jak jsem vnímal své kolegy oblečené do postav během představení. Asi nikdy se nedokážu vcítit do role Niny čili dívky bezmezně milující člověka, který je evidentně trochu lump a trochu ztracenec. Ona ho zřejmě miluje právě proto, že takový je.

Právě písnička Nina se ti podle mě ale fakt povedla.
Tak to mě těší. On ji Trigorin taky miloval, jsem o tom přesvědčený. To, že v té písni zpívám „já už vás nemiluji“, je spíš přiznání slabosti lásky. Jsem přesvědčený o tom, že Trigorin je obětí velké pozornosti ke své osobě, a tak kolem sebe kope. Snažil jsem se ho ztvárnit především jako tápajícího člověka. Člověk, který tápe, rozbolívá lidi okolo sebe, protože svou nejistotu dává za vinu ostatním.  

Tomáš Klus – Nina

http://www.youtube.com/watch?v=h172MUTBniM

Vážně si myslíš, že láska je slabost?
Myslím, že chlapi si to myslí. A já taky občas mívám období, kdy si to myslím. Ale na druhou stranu láska zase strašně posiluje, tak aby se v tom potom člověk vyznal, že.
Jiří Kučerovský: Kategoricky nesouhlasím. Neřekl bych, že si někdo může myslet, že je láska slabost.

Skladba Nina je napsaná jako dopis Trigorinovi, ty v ní zpíváš „jsi mé úzko, jsi krev z řezných ran, ačkoli nechci, jsi ve mně uschován“. Už jsi někdy v životě podobný pocit zažil?
Prožívám to dnes a denně. V tomhle je mi asi ještě sympatičtější postava Trepleva, to je pravý trpitel. Občas mám období, kdy trpím docela rád, protože mám pocit, že pokud člověk netrpí, nemůže tvořit.
Jiří: Taky je jednodušší psát v moll. A je vždycky snazší napsat o něčem, co vyvěrá z bolesti, než napsat veselou píseň tak, aby byla přesvědčivá.

Často se věnuješ politickým tématům. Na předchozích albech ses politice tak trochu smál, teď už to ale zní mnohem zoufaleji.
Je to spíš další pokus vyjádření se k věci. Jedna možnost je neustále se věcem vysmívat, ale to by za chvíli bylo samo o sobě směšné.
Přijít s postojem „mně je z toho fakt smutno, a proto jsem napsal tuto píseň, poslechněte si ji a řekněte, co si o tom myslíte“ může být netradiční. Přicházíme s něčím, co myslíme opravdu vážně, tedy s tím, že se řítíme do průseru. Na tom trvám. Budu si z toho dělat srandu, ale zároveň o tom budu chtít hovořit vážně.

Na desce se rozčiluješ nad tím, že nám stačí demokracie. Jaká forma státu by podle tebe byla lepší?
Mám pocit, že ideální demokracie je utopie. Nikdy jsem nestudoval politologii, takže je pro mě těžké se k těmto otázkám vyjadřovat, jsem spíš idealista než politický praktik. Vzhledem k české povaze mě děsí ta skutečnost, že podvědomě inklinujeme k diktatuře. Ať už je to diktatura přímá, kdy nad sebou slyšíme práskání bičem, anebo se přimkneme k jiné mocnosti, protože máme mindrák z toho, že jsme příliš malá země a sami nic nezmůžeme.
Nechci podporovat nějaké nacionalistické myšlenky, ale je třeba uvědomit si, že jsme zkrátka ještě pořád děti Masaryka a v tom se vzdělávat. Masaryk je pro mě důkazem toho, že ještě pořád můžeme být světovými lidmi. Že v malém státě nemusí nutně žít malí lidé.

Zpět k desce. Na obalu je vítězný obrázek výtvarné soutěže o nejlepší portrét Tomáše Kluse. Nezdá se ti takové zadání příliš sebestředné?
Samozřejmě. (smích) Tohle byl zrovna nápad Maxima Velčevského, designéra obalu. Původně to mělo být tak, že lidé pošlou obrázky mě a Jirky Kučerovského, ze kterých se udělá koláž. Nicméně za týden, který na to byl vyčleněný, dorazily téměř dvě stovky obrázků, mezi nimiž nebyl jediný odbytý. A Max přišel s tím, že by byla škoda z nich dělat koláž.  
Chceme s fanoušky fungovat dohromady. To, že se na desce takhle podílejí, je fajn. V bookletu je celkem patnáct kreseb a každá úplně jiná. Sebestředné to může být v určitém úhlu pohledu, ale je to prostě tak, že jsme chtěli udělat něco společně – my jsme natočili desku u sebe doma, lidé zase u sebe doma malovali obrázky.

Tak jste je mohli třeba nechat i zpívat s vámi.
Tomáš: To nás taky napadlo.
Jirka: Ano, máme plán, který možná ještě zrealizujeme. Ale necháme si to zatím pro sebe.

O čem nebo o kom je písnička Soběc?
O mně, o mnohých mých já, o kamarádech s nimiž mnohdy prožíváme totéž a zrcadlíme se. Což je často k smíchu.

Tomáš Klus – Soběc

Co je legračního na tom, rozdat se druhým?
Neschopnost dnešních nás ono učinit, a ne o tom jen srdceryvně hovořit.

Asi se nikdy nedozvíme, jak je to s těmi kapry v písničce Ledaco, ale jak je to s tebou? Věříš na život po „Vánocích“?
Ano. Věřím ve věčný život duše, která se posouvá v různých dimenzích dál a stárne. Připadá mi to jako logické vysvětlení. Pokud je vesmír spravedlivý, tak to, že se lidé rodí s nějakými rozdíly – ať už fyzickými nebo mentálními – znamená to, že každá duše si musí prožít život na zemi. Ve chvíli, kdy tak učiní a obhájí to před soudem kdovíkde, může jít dál a získává další vědomosti. Věřím, že svět a život jsou o poznání. Je to škola, pořád se učíš, a za jeden život prostě nemůžeš poznat všechno. Proto je životů tolik.

Jak bys chtěl, aby si tě lidi pamatovali, kdybys dneska umřel? Jaký titulek v novinách by sis představoval?
Umřel, ale žil, na zdraví. Lidi v masovém smyslu slova si mě pamatovat nemusí, proto tu nejsem. Ale budu-li taťkou, jemuž se děti podaří tak, že se při vzpomínaní vždycky pousmějí, bude se mi mrtvému dobře žít.