Tim Burton má velké oči aneb 5 + 1 top filmů o malířích
Tim Burton nám právě v kinech představuje pozoruhodný osud i dílo Margaret Keanové, Američanky, která v 50. a 60. letech malovala obrazy dětí s velkýma očima, ale dlouho o tom nikdo nesměl vědět. Pokud vás Big Eyes obrátí k zájmu o malířské životopisy (i pokud ne), doporučujeme pak zhlédnout následující pětici ještě lepších podobných filmů.
Mr. Turner
Maloval jako impresionista dvacet let předtím, než impresionismus vůbec vznikl. Na obrazy plival a v běžné konverzaci s kritiky převážně bručel. Namaloval desítky děl, které nejenom Briti stále milují. Joseph Mallord William Turner byl a je malířská hvězda a národní poklad. I režisér Mike Leigh je v Británii národní poklad a herec Timothy Spall jakbysmet. Leighův filmový pohled na závěrečné čtvrt století Turnerova života působí podobně krásně jako jeho obrazy (proto ty oscarové nominace za kameru, kostýmy, výpravu a hudbu). Spall tu dokáže, kolik významů může mít zabručení (proto to ocenění z Cannes a Evropská filmová cena). Nenechte si film ujít na plátně na letošním Febiofestu!
Big Eyes nedostatečně
vykresluje zajímavou kauzu
Fakt, že má Tim Burton rád smutné a poněkud strašidelné obrazy dětí s velkýma očima, nepřekvapuje. Že o jejich autorce Margaret Keanové natočí tak konvenční životopis Big Eyes (
), nepřefiltrovaný jeho vlastní imaginací, už překvapení docela je. U životopisného snímku sledujícího vztah mezi Margaret a jejím druhým manželem, které její dílo vydával za své, je lepší zapomenout na jméno režiséra. Pak na něm bude výrazně vadit jen to, že i přes snahu herců Amy Adamsové (oceněné Zlatým glóbem) a Christopha Waltze (v další roli okouzlujícího padoucha) nedokáže přesvědčivě podat Margaretinu vynucenou submisivitu, reprezentující obecné zacházení s ženami v 50. letech. Satira fungování byznysu s uměním tu vyšla lépe. Když si k tomu divák při scéně střetu autora s kritikem na vernisáži vzpomene na českého Fotografa, pak si může Big Eyes užít jako pohledný, zručný, nenáročný film se zajímavým příběhem, který aspoň netrpí sebestředností.Big Eyes
tragikomedie, USA, 106 min
Režie: Tim Burton
V kinech od 5. února 2015
Koule.cz dává: 60 %
Frida
Kdyby Julie Taymorová nerežírovala, mohla by se sama věnovat malířství – tak jsou její filmy vizuálně výrazné a plné barev. Nejviditelněji právě její životopis mexické umělkyně Fridy Kahlo, která malovala i přes svou nemoc a milovala i přes nevěry svého manžela, malíře Diega Rivery. Ve filmu se mluví anglicky s přízvukem, k premiéře v roce 2002 ho dovedla hlavně houževnatost mexické hvězdy Salmy Hayek. Za ni i za svůj výkon pak byla odměněna pozvánkou na Oscary, z šesti nominací získal film sošky dvě, za hudbu a masky. Sama Frida se díky tomu 48 let po své smrti dočkala nebývalé popularity.
Žízeň po životě
Od té doby, co se zabil, je Vincent Van Gogh populární i bez filmů – možná právě proto jich o něm vzniká víc než o komkoliv jiném. Zrzka stiženého genialitou i šílenstvím si zahrál už i Benedict Cumberbatch, oscarovou nominaci za roli van Gogha si ale vysloužil jenom Kirk Douglas. Sošku ovšem vyhrál jeho kolega Anthony Quinn za roli Paula Gaugina. Barvitý životopis režiséra Vincenta Minelliho z roku 1956 patří mezi klasiku filmů o posedlých umělcích.
Pollock
Stejně jako Van Goghova postimpresionistická díla, i výtvory Jacksona Pollocka poznáte na první pohled: jsou to ty změti černých, občas i barevných čar, nacákaných na velké plátno z proděravělé plechovky s barvou. Abstraktní expresionista měl k tomu i divoký soukromý život, v němž figuroval alkohol, bouřlivé manželství s malířkou Lee Krasnerovou a předčasná smrt. Nepřekvapivě i o něm tedy vznikl film. V roce 2000 ho natočil herec Ed Harris, který si přidělil i titulní roli. Taky on za ni má oscarovou nominaci. Marcia Gay Hardenová, představitelka Krasnerové, má i toho Oscara.
Dívka s perlou
Další důkaz, že artové filmy o malířích mají příjemnou tendenci nechat se po vizuální stránce inspirovat díly svých hrdinů, natočil v roce 2004 Brit Peter Webber podle románu Tracy Chevalierové. Postava Vermeera, malíře holandského zlatého věku fascinovaného světlem a domácím scenériemi, je ovšem skutečná, stejně jako jeho obraz Dívka s perlou, jehož vznik film inscenuje. Dílo s obdivuhodným kompozicemi a svícením bylo oceněno příslušnými oscarovými nominacemi (kamera, výprava, kostýmy), k tomu spolu se Ztraceno v překladu upozornilo na talent Scarlett Johanssonové.
