The Devil Put Dinosaurs Here
Poslechněte si aktuální album jedné legendy ze Seattlu, která i přes všechny peripetie minulosti dokazuje, že dokáží stále napsat silnou hudbu, která se v moderním a rychlém světě neztratí.
Kde kdo ještě před nedávnem říkal, že grunge, potažmo alternativní rock, který se rodil v Seattlu je mrtev. Že jeho představitele zničily již dávno drogy. Ale hrdinové ze západního pobřeží USA, kteří v 90. letech reinkarnovali kytarovou muziku, která skomírala v bahně nechutných 80. let ukázali, že s nimi musíme nadále počítat. Že i po letech, i když přátelé kolem nich odcházejí, dokáží nahrát silné, aktuální album.
Deska The Devil Put Dinosaurs Here je už druhá, kterou několikrát odepsaná Alice In Chains vydala po smrti svého původního legendárního zpěváka Layneho Staley (1967-2002). Co je nutno po prvním poslechu hned říci a to mi obdivovatelé Layneho promiňte, že kapele téměř nechybí a že kytarista Jerry Cantrell kormidluje svoji loď tím nejvíce možným správným směrem a co víc, zpěvák William DuVall dokonale zapadnul do kapely. Musím podotknout, že hlavním hybatelem kapely byl vždy spíše Jerry. Album je to navýsost vyrovnané a materiál je oproti comebackové desce Black Gives Way To You (2009), (která byla prostě comebacková a hledačská) mnohem silnější. Co posluchače po prvních minutách poslechu dostane a zaujme je rozhodně hutný temný sound (produkce). Jasně poznáme Jerryho obdiv k prazákladu heavy metalu 70. let. Jerry sází jeden tvrdší riff za druhým a k tomu mu zdatně sekunduje rytmická dvojice Mike Inez (basa) a Sean Kiney (bicí). Nad tím vším hutnou instrumentací se vznáší dvojhlas vokálů Jerryho a Williama, které spolu výborně ladí a doplňují se. Myslím si, že Jerry se od poslední řadové desky s původním zpěváke Laynem vyzpíval a angažuje se jako hlavní vokalista čím dál více, což není na škodu. William tak občas ustoupí více dopozadí a věnuje se doprovodné kytaře. Že je ale výborný zpěvák, který je hlasově vybaven stejně dobře jako byl Layne ukazuje na koncertech, když interpretuje starší tvorbu kapely.
Jak jsem již uvedl, skladby na desce jsou velice vyrovnané a kvalitní. Najdeme tu většinou zatěžkané písně, hrané ve středním tempu, plné apokalyptických riffů. Výjimku tvoří skladby Voices a Scalpel, kde jako ranní slunce prosvítají výtečně akustické kytary. Co ale všechny skladby spojuje, je výborná práce s jednotlivými melodickými linkami, která je stejně geniální, jako před dvaceti lety na desce Dirt. Velice to vynikne na výtečných singlech, ke kterým byly natočeny i videoklipy, Hollow, Stone, Voices, či titulní písni.
Celkově vzato, je to vynikající album, které nám připomene zlaté časy alternativního rocku a zároveň nám ukáže, že se i takováto kapela může ve své tvorbě i nadále posouvat a vyvíjet.
(PS: jen z vyhnutí se obvinění plagiátorství uvádím, že tento článek jsem již napsal pod jménem „Her Hauptfuhrer“, když jsem dopňoval diskografii kapely)
