The Afghan Whigs vymačkali z Music Baru duši
Když Greg Dulli tahá bohatství z hrdla, stěny se drolí a srdce šílí. A jen to by stačilo ke štěstí. Jenže nikoliv k uspokojení The Afghan Whigs. Díky bohu za ty rozvášněné kytary a hymnický repertoár.
V pátek se toho v klubu Lucerna Music Bar dělo hodně. Hodně ve smyslu kytar šlehajících blesky naproti klavírním baladám. Dulliových výšek a barev hlasu i vtipných průpovídek. Hlubokých textů zpívaných do očí fanouška z několika centimetrů.
Koncert amerických potomků grungeové exploze The Afghan Whigs měl v sobě tolik emocí, kolik jich dá dohromady mnohdy až celá řádka vystoupení jednoho hudebního festivalu. A to je loňské album Do to The Beast prvním od rozpadu v roce 2001. Přes větší prostor věnovaný v úvodu však rozhodně nelze říct, že jejich hlavním producentem byl malý velký Dulli. Jednu z hlavní euforických várek totiž vysílala po celých devadesát minut čtveřice kytar. Všechny jako by byly zapojeny do řetězce pod elektrickým proudem – dvě rytmické kytary zažehly jiskru, načež ta sólová začala na signál opisovat dechberoucí obrazce. Baskytara kruh uzavřela a blažeností ucho úplně paralyzovala. Citlivou interakcí nemohla kytarová sekce víc připomenout vášnivou debatu.
Aby ale měla kýžený efekt, musely v ní znít všechny hlasy zřetelně a stejnou měrou. Výborné ozvučení už od první skladby poměrně šokovalo; vzhledem ke kalné pověsti Lucerna Music Barua a po bídném výkonu zvukařů na nedávném koncertu Trickyho (report) bylo těžké odpárat předsudky. Dva přídavní zvukaři odvedli skvělou práci. A ten živočišný tanečník z videoklipu k hitu The Lottery pak ještě exhiboval na pódiu – s kytarou zaplul do řady vedle baskytaristy Johna Curleyho a kytaristy Johna Skibice a společně hnětli show synchronizovanou choreografií.
Označovat členy kapely existující od roku 1986 za staré pardály by bylo nefér. Už jenom zpívající padesátník udržoval devadesátiminutový set v bezuzdném tempu, bez oddychu. Při písni I Am Fire bušil obřadně do bubnu a paličkou mířil na vyvolené. Za klávesami při baladě Jeffa Buckleyho Morning Theft, mrazivě přecházející v hymnickou skladbu It Kills, odkryl rozervanou duši.
Když došlo na duo Lost in The Woods a beatlovský song Getting Better, který z démonického úvodu vykrystalizoval v byť trochu kýčovitý happy end s Dullim zpívajícím „musím připustit, že se to lepší“, emoce vytryskly naplno. The Afghan Whigs nepotřebují speciální pódiové prvky – Greg Dulli dělá show svým hlasem.
Pokud vzrušení jen stěží krotil návštěvník, kapela samotná už vůbec. V závěru koncertního setu skočil frontman do publika, kde se neuvěřitelnému náboji vlastní tvorby poddával s příznivci. Při sympatické děkovačce nejen spoluhráčům, ale i zvukaři a bedňákovi, co se při obsluze kytar a bubnů slušně nadřel, jmenoval i nejaktivnějšího podporovatele z řad publika. Na jeho zasněné tleskání při baladě Dulli se smíchem opáčil: „Chceš snad se mnou mít sex?“ Jiného zase kytarista Dave Rosser po koncertě obdaroval jakýmsi amuletem.
Když se kapela s hymnickým repertoárem, profesionálními hráči, týmem techniků a zpěvákem zcela otevřeným publiku rozhodne udělat show, nic jí v tom nemůže zabránit. The Afghan Whigs odehráli v Praze koncert na úrovni těch absolutně nejlepších.
The Afghan Whigs
Praha, Lucerna Music Bar, 13. 2. 2015
