Taxi + 5 nejlepších filmů z festivalu Berlinale
První ze „svaté trojice“ evropských filmových festivalů máme za sebou. Na Berlinale se ukázalo 162 filmů světu poprvé, další necelé tři stovky podruhé či potřetí. Obecenstvo bylo, jako obvykle, z některých zklamáno (Padesát odstínů šedi, Life, Žena ve zlaté), z jiných nadšeno. Iva, která na Berlinale byla, přináší osobní výběr kousků, na které v následujících měsících stojí za to vyrazit do tuzemských kin.
TAXI – vítěz Berlinale
Vítěz Berlinale projíždí problematickou společností se smutným humorem
Od roku 2010, kdy mu islámský revoluční soud zakázal na dvacet let pracovat, natočil Jafar Panahi (Džafar Panahí) tři filmy. Ten poslední – Taxi – vyhrál letošní festival v Berlíně, a i když se na tomto rozhodnutí nejspíš podepsala i snaha pronásledovaného umělce podpořit, není to jen cena za zásluhy. Celý tajný snímek se odehrává v taxíku (a jeho bezprostředním okolí), který s nesmělým úsměvem a ne zcela obratně řídí sám režisér a jímž plynule prochází několik rázovitých postav včetně Panahiho upovídané malé neteře či čilého prodavače vypálených cd. Každý z nich ve svých rozpravách odkryje kus z propastí země, kde je běžná zlodějna, propaganda, cenzura, chudoba či sledování tajnou policií. Tyto těžké problémy Panahiho evidentně trápí, tentokrát na ně ale nahlíží nejen se smutkem a hněvem, ale i s nadějí a ironickým humorem. Jeho kompaktní, ale vynalézavá satira dokazuje, že talentovaný filmař si v případě nutnosti vystačí s málem.
Taxi
Tragikomedie, Írán, 106 min
Režie: Jafar Panahi
Bude k vidění na festivalu Be2Can 2 od 7. 10. 2015
Koule.cz dává: 80 %
Love & Mercy
Producent Zkrocené hory a dalších pěkných filmů Bill Pohlad si vzpomněl, že kdysi i režíroval, a natočil netradiční životopis Briana Wilsona z The Beach Boys. Film se skládá ze dvou rovin – jedna sleduje Wilsona s tváří Paula Dana, jak v 60. letech nahrává svou nejlepší desku Pet Sounds a přitom se z něj stává vyšinutý muž. Ve druhé linii se Wilson s tváří Johna Cusacka ze spárů šílenství a pochybného doktora pomalu dostává díky pomoci své nové přítelkyně Melindy. Výborně vybalancovaný film o síle kreativity a lásky je navíc plný muziky The Beach Boys.
Mr. Holmes
(
)Je po druhé světové válce a Sherlock Holmes stále žije na venkově jako včelař. Ve třiadevadesáti letech mu už ale mozek neslouží jako kdysi, proto si jen pomalu vzpomíná na případ, kvůli němuž po první velké válce ukončil kariéru, povzbuzován synkem své hospodyně, z něhož se stává roztomile otravný malý Sherlock. Hlavně díky němu slavný detektiv na stará kolena pochopí, jak důležitá je v životě empatie. Novinka, v níž se režisér Bill Condon vrátil od Twilightu k výbornému Ianu McKellenovi, na konci trochu tlačí na dojetí a obsahuje i zbytečnou třetí linii z Japonska. I tak se jako hezky citlivý smutný film skoro vyrovná dramatu Bohové a monstra, u kterého se režisér s McKellenem potkali poprvé
45 let
(
)Třetí film tvůrce seriálu Looking Andrewa Haiga na Berlinale získal obě herecké ceny – Charlotte Ramplingová a Tom Courtenay v této kategorii v podstatě ani neměli konkurenci. V klidném psychologickém dramatu se představují jako pár, který se chystá na oslavu 45. výročí svatby. Jenže několik dní předtím najdou v Alpách tělo Geoffovy dávno mrtvé přítelkyně a Ramplingová alias Kate se postupně dozví pár věcí, které ji donutí názor na manželství přehodnotit. Zvolna gradující komorní film stojí na skvělé herečce, která ho drží i v těch několika okamžicích, kdy neklid její postavy ještě nemusíme chápat.
Aferim!
Cena za režii pro tento černobílý snímek z rumunského venkova roku 1835 potěšila nejen proto, že jsou v něm i české peníze. Rumun Radu Jude se vydal do minulosti, aniž by s sebou vzal nějakou postavu s moderním pohledem na tehdejší předsudky, xenofobii a nerovnosti. Road movie o dvou četnících na stopě uprchlého cikána-otroka, prokládaná vtipně nekorektními hláškami reprezentujícími mnoho různých mentalit, tak diváky konfrontuje s vlastními názory na různé skupiny obyvatel. K tomu bez moralizování připomíná a kritizuje otroctví cikánů, v Rumunsku běžné až do roku 1856. „Aferim“ mimochodem ve staré turečtině znamená „Bravo“.
Elser (aka 13 minut)
Další z mnoha berlínských životopisných portrétů představuje Georga Elsera, muže, který by měl být podle tvůrce filmu na piedestalu vedle Clause von Stauffenberga. Ani řada Němců o něm ovšem zatím moc neví. Tento okouzlující sukničkář a muzikant se v roce 1939 pokusil zabít Hitlera – a povedlo by se mu to, kdyby Führer neodešel z mnichovské pivnice mimořádně o 13 minut dřív. Film, kterým Oliver Hirschbiegel navazuje na svůj hit Pád Třetí říše, se ovšem víc než o to „jak“ zajímá, PROČ chtěl Elser Hitlera zabít. A pomocí scén z výslechu a flashbacků do 30. let ve Švábsku předkládá obraz obyčejného člověka, který se postavil zlu. Klasicky natočené dílo se silným příběhem se bude Němcům hodit na příští Oscary.