SuperStar? Jde spíše o samotné soutěžení. Emoce, radost, pláč, loučení, postup, boj, říká Dan Bárta

Už deset let můžeme na koncertech slýchat „crossoverovou“ kapelu Dana Bárty Illustratosphere. 15. září oslaví svoje narozeniny koncertem v pražském Paláci Akropolis. Jaké má Dan Bárta rád festivaly a jak vzpomíná na prázdniny malého kluka? Co kromě pražského koncertu v nejbližší době chystá a jaký má názor na pěvecké soutěže? To se dozvíte v rozhovoru pro Kouli.

Pomalu končí léto, doba hudebních festivalů. Je nějaký festival, na který jste po létě – ať už z pozice účastníka, nebo návštěvníka – ještě dlouho vzpomínal?
Účastnicky na Sázavafest a s Illustratosphere teď na Pilsner Fest, to bylo hezký. Návštěvnicky jsem se v zákulisí fesťáku na Malý Skále po produkci pomocí tuzemského rumu dostal do velmi dobré nálady, ó, to ano.

Letos jste s kapelou hrál například na Českých hradech. Byl jste se také někde podívat jako fanda?
Nebyl. Já na to prostě už nemám kdy.

V Paláci Akropolis budete 15. září slavit 10 let existence vaší jazzové kapely Ilustratosphere. Co Vás tehdy přimělo k té přeměně v rockera v jazzmana?
Za A: Illustratosphere není jazzová kapela, je to kapela, jejíž významnou součástí jsou hudebníci, kteří hrají jazz. Takovou skupinou jsou ovšem třeba i Suicidal Tendencies. Když už, můžeme tomu říkat fussion kapela nebo crossover kapela, to proto, že mixuje styly a formy.
Za B: celý život jsem bojoval s tím, že se nesnáším poslouchat, protože neladím a jsem mimo rytmus. Z toho důvodu pracuji na tom, abych to vydržel. Se poslouchat. Teď, když už to vydržím, mám prostě potřebu zkoušet zpívat tak, jak jsem ještě dosud nezpíval. Vzhledem k tomu, že s jídlem roste chuť a se zlepšující se orientací v hudebních tvarech, rytmech a harmoniích, což je v podstatě dáno jen a jen praxí a prací metodou pokus – omyl, přichází sama od sebe větší chuť improvizovat. V kombinaci s tím, že nehraju sám, ale jsem součástí skupiny lidí, kteří mají svůj nástroj a svůj typický zvuk, styl, znalosti a techniku, nutně musí docházet ke změně instrumentace a tím pádem i zvuku. Naše hudba je týmová práce.
Stárnutí pak přináší puzení vyjadřovat se intimněji a sofistikovaněji, alespoň v mém případě.

Ilustratosphere byla váš první autorský počin. Také to bylo album, kde jste poprvé vystoupil jako textař. Překvapil vás jeho úspěch?
Ale kdepak, není první. Už v Alici jsem psal písničky a textoval je, v „ Elefantech“ (Die El. Elephant – poznámka red.) taky, taktéž v J. A. R. jsem spoluatořil, i v Sexy Dancers. Illustratosphere je spíš první pokus vygenerovat vlastní styl. Prodali jsme přes 32 tisíc výlisků naší prvotiny a to je hodně. Příjemně překvapen děkuji, to opravdu.

Někdo hledá inspiraci v přírodě, jiný ve snu či v omamných látkách, někoho Můza políbí třeba při cestě na WC. Kde hledáte inspiraci vy? Vaše texty jsou hodně abstraktní, pro někoho hodně nepřehledné a nejasné, pro jiné zase inspirativní a obrazotvorné…
Přesně všude tam, ve vlaku, při chůzi taky… Žiju a pochytávám, co stihnu, na místě ani času tolik nezáleží. Jediné, co funguje více než jiné věci, je samota obecně, tedy spíš jakési usebrání se, které je o samotě a v klidu snazší.

Dan Bárta a Divení

Vaše texty jsou také plné slovních hříček. Čtete poezii? Které autory máte rád?
Poezii moc nečtu, poněvadž mě znervózňuje, dá se říci. Ale to se možná změní. Spíše prózu čtu. Hm, ale většinou populárně naučnou literaturu J

Vašim posledním studiovým albem je Animage, před nedávnem vyšlo vaše koncerní dvojalbum Retropicture. Na čem pracujete teď?
Doufám, že se s „JARy“ dohrabeme k práci na novém albu, a mám v plánu natočit desku s triem Roberta Balzara.

Vydáváte autorská alba, působil jste v několika kapelách (Alice, Sexy Dancers, J.A.R) i v muzikálech (Jesus Christ Superstar, Evita), napsal jste filmovou píseň (k filmu Snowboarďáci). Máte ještě další hudební sen, zatím nesplněný?
Jen to, abych byl pořád při věci, měl spoustu skvělých nápadů, ladil a byl pořád v rytmu, nepřeháněl to. Abychom se na sebe s hochy pořád vesele smáli, aby na nás chodily spousty lidí, abych si prostě vždycky dobře zahrál. A nejen tady, u nás.

Zastavím se u snowboarďácké „On My Head“. Nechystáte další propojení vaší muziky s filmem?
S Filipem Jelínkem jsme teď udělali písničku pro prvotinu Tomáše Mašína, už to skoro bude celý hotový. Možná budu dělat i něco na Slovensku teď na podzim, ještě se neví.

V poslední době se vyrojilo spoustu soutěží pro mladé talenty. Superstar, X Faktor… jaký máte názor na tyhle show?Překvapil vás někdo, kdo z těchto soutěží vyšel?
Že je to jen show. Že jde spíše o to soutěžení samotné. Vypjaté emoce, radost, pláč, loučení, postup, boj. Drahý reklamní čas. Hra na americký sen. Příliš rychle z nuly na zdánlivých sto. Rychlokvašky, burčák. Dobré jen teď. Jako pořad „Hodina pravdy“, ve kterém je třeba naučit se za týden roztočit šest talířů na tenkých dlouhých tyčích nebo zahrát na piáno Baladu pro banditu. To z vás ovšem ještě žongléra ani pianistu neudělá, víme, jakkoliv jsou ty výkony samotné občas obdivuhodné.
Zatím mě nikdo nepřekvapil, je to příliš neoriginální a účelové. Ale kdoví, podstatný je čas.

Dan Bárta a On My Head

http://www.youtube.com/watch?v=NByQ2bWgLbM

Co se vám vybaví, když se řekne „léto“?
Slunce. Otava. Šumava. Babička Karla. Bratránek a strejda Láďové. Houbovka s drbákama. Lopuší. Pivoňky. Lilie. Chřestovníčci. Křik káňat. Okolíky miříkovitých okupované Lepturami, Strangáliemi a Pachytami. Pestřenky. Perleťovec stříbropásek nad náprstníkem, babočky opilé zkvašeným spadaným ovocem… Ostružiny na kopci za chalupou. Seno. Probouzení se do tiché samoty, když za okny slyšet jen bzučení much, vzdálený štěkot a kdákání slepic z mnoha dvorů. Nechuť k práci hlavou. Mrkev vytažená přímo z hlíny, omytá v sudu s dešťovou vodou – kořen sobě, nať králíkovi. Štípání dříví. Vosy. Rybízová šťáva. Svatý Mořic. Opolenec. Kalhoty od smůly a borůvek. Volnoběh. Žitňáky. Kombajny a traktory. Mičuda. Brána. Gól. Dětství.