Sunflower Caravan se mění za pochodu. Začínají zpívat
Pražští Sunflower Caravan se z čistě instrumentální skupiny stávají klasickou kapelou. Jak tahle změna dopadne na připravované desce, ještě nevíme; naživo to, jak se ukázalo v pražském paláci Akropolis, ale zní docela dobře. Skupina tak ovšem trochu ztrácí na své výlučnosti.
Včerejší koncert zahájil chameleón James Nemo. Na pódium přišel tenhle frontman londýnsko-berlínské skupiny Nemo jen s červeným telecastererem, ale laptop v pozadí se mu postaral o bohatý doprovod a Nemo tak na pódiu tančil mezi styly.
Chvíli předváděl divákům rozjetý hivesovský punk’n’roll, chvíli zněl jako rozjuchaná indie kytarovka ve stylu Maxïmo Park, občas jsme zavzpomínali na zlatá léta synthpopu a Depeche Mode, pak Nemo zase zněl jako lehký taneční remix písničky od U2 z doby, kdy to byla ještě zajímavá kapela. Když se ovšem z počítače ozvaly smyčce a Nemo dal jen ve vestičce sinatrovský cajdáček, nemohl člověk nevzpomenout na doby, kdy Xavier Baumaxa parodovával Davida Kollera a pro celou produkci by se nejvíc hodil termín samohrajkové rodeo. Jistou podmanivost Nemovi upřít nelze, žádný druhý Morrissey to ale není.
Písničky, které ztrácí na výjimečnosti
Úderem deváté (proboha, proč kapela rozesílá po Facebooku line-up, když ho pak nedodržuje?) nastoupili na pódium Sunflower Caravan. 
První tři písně zazněly v jednom bloku, po nich frontman Andy poděkoval divákům, že dorazili do Akropole (když začínal Nemo, byla žalostně prázdná, na hvězdy večera se ale slezla slušná skupina) a ne na Sunshine do Lucerna Music Baru nebo Midi Lidi do Roxy.
Snaha zahrát co nejvíc zpívaných novinek působila sympaticky, nové skladby střídaly instrumentálky z první desky (z ní zazněl i singl What Is Happiness, trochu nepochopitelně rovněž bez zpěvu).
Je ale třeba poznamenat, že písničky se zpěvem teď tak trochu ztrácejí na svojí dřívější výjimečnosti – posluchač má najednou s čím srovnávat a během koncertu zavzpomíná tu na Keane, tu na ukňourané Coldplay.Ještě nějaký ten pátek potrvá, než do zpívaných skladeb Sunflower Caravan dokážou beze zbytku otisknout svou charakteristickou tvář.
Poslechněte si Sunflower Caravan
Skvělý klávesák, horší bavič
Bylo zajímavé sledovat, jak se frontman Andy vyrovnává s novou rolí zpěváka. Celkově bych to zatím viděl na remízu; žádný Caruso to není a ve výškách se občas nepříjemně zajíkne, ale svoje si odzpívá. Nutno poznamenat, že Andy není ani žádný zásadní bavič; jeho proslovy mezi písničkami sice znějí sympaticky upřímně, ale člověk si občas připadá jako na gymnaziální besídce při posledním zvonění. 
Když pak v půlce koncertu věnoval nezměrné úsilí snaze rozezpívat publikum, připomínalo to hraní profesorského fotbalu v padesáté minutě za stavu nula nula s tím, že ono to tam přece nějak spadne.
Nejsilnější je Andy ve chvílích, kdy se věnuje svým nástrojům. I přes okázalé klackování (komicky působila hlavně situace, když dramaticky odhodil sesličku od klavíru směrem k bicím a ochotný technik mu ji okamžitě přinesl zpátky) Andy své klávesové nástroje zvládá skvěle; podobně jako předskokan Nemo tak brousí mezi styly, občas zahraje řízný rock’n’roll, jindy se promění v pianistu z westernového saloonu, pak zefektuje hammondky tak, že znějí jako elektrická kytara, a nakonec si do půlky písničky střihne kus Bacha.
Základ toho všeho samozřejmě leží někde v šedesátých letech u The Doors; můžete být sebevíc trendy oblečení, ale když VJ Martin pustí do skvělých projekcí záběry z Woodstocku, je jasné, odkud muzikanti čerpají.
Sunflower Caravan jsou výrazná česká kapela, kterou čeká na druhé desce zajímavý přerod. A ten bude rozhodně stát za poslech.
Sunflower Caravan + James Nemo
Praha, Palác Akropolis, 22. dubna 2010
