Rozhovor s Never Sol: Potřebuju se v hudbě ztratit
Na nové řadové album talentované zpěvačky, skladatelky a producentky Sáry Vondráškové alias Never Sol jsme si museli počkat relativně dlouho. Trpělivost se ale vyplatila. Následovník debutu Under Quiet, který v roce 2013 notně zarezonoval na domácí hudební scéně (dvě nominace na Ceny Anděl, nominace na cenu české hudební kritiky Apollo 2013 a 4. místo v žebříčku nejlepších domácích alb 2013 dle Musicserver.cz), dostal jméno Chamaleo a Never Sol se na něm vydává na výpravu za novým zvukem, v němž hrají prim hardwarové, povětšinou analogové syntezátory. Novinka, již si Vondrášková kompletně nahrála i zprodukovala, přenese posluchače do surrelistických krajin poutavé hudební melancholie a cení si ji kritika v tuzemsku i zahraničí. V rozhovoru se můžete dočíst více detailů ohledně samotného procesu jejího vzniku i přerodu, který Never Sol absolvovala mezi Under Quiet a Chamaleo a jejích dalších plánech.
Druhé album jste si nahrála, a i nějaký čas koncertovala, zcela sama. Proč?
Sólově jsem vystupovala dva roky. Ale teď už mám zase kapelu. Vyvíjelo se to pozvolna – začínala jsem úplně sama, pak v duu s Lenkou Dundrovou, chtěla jsem to všechno na pódiu s někým sdílet. Pak jsme se rozrostly a složení se měnilo. A mezitím se uskutečnil koncert i s orchestrem; je to tak, že po určité době vždy cítím potřebu jít dál, posunout se, proměnit to vyjádření nebo i nástroje. Pořád něco zkouším a snažím se hledat nové cesty. Zkoušela jsem hrát i pouze se synťákama a s počítačem, ale to mě přestalo naplňovat, nemohla jsem se do hudby ponořit a ztratit se v tom, nedělá mi dobře, když mě drží neměnná věc na místě. Nyní se mnou hraje David Herzig na syntezátory a Jakub Šindler na drum pady, tedy elektrické bicí.
Při nahrávání jste se ale obešla bez spoluhráčů?
Ano, je tam jen jedna kooperace s duem Touchie Touchie, které hostuje ve skladbě Haptic. Přes léto jsem cítila potřebu si ujasnit, jak vlastně dál. Potřebovala jsem najít si své místo v hudbě, najít svůj zvuk a vyplynula z toho potřeba, abych to tentokrát celé udělala sama. To hledání určitě bude pokračovat, protože písničky, jak je mám v hlavě, a věci, jak je dělám, je pro mě hodně těžké přetlumočit ostatním a převést své emoce do slov. A není důležité, jak dobří ti muzikanti jsou nebo o jakého producenta jde. Takže jsem si uvědomila, že některé věci neumím a že se je nejdřív musím naučit tak, abych své pocity byla schopná do hudby především dostat sama. A písnička zněla přesně tak, jak já to cítím. Zabralo mi to pár let, postupně jsem se učila s programy či s novými nástroji, než se mi to povedlo. I proto nakonec nahrávání alba Chameleo trvalo déle.
Opravdu vznikalo celé v domácím studiu?
Nebylo to přímo u mě doma. Měla jsem studio na půdě jednoho domu na Strahově, kde bydlí moji kamarádi. Měla jsem tam k dispozici prostor, kam jsem si přivezla veškeré vybavení, zabydlela jsem se tam a vzniklo malé studio, kde jsem pak tvořila. Čili nešlo o nějaké profesionální nahrávací studio. Dovezla jsem si tam synťáky, spoustu rostlin, koberečky, zapalovala bílou šalvěj, vybudovala malou kukaň na zpěvy a vytvořila si příjemné útulné prostředí přesně podle svých potřeb a představ. I proto ten čas, který jsem tam strávila, považuji za velmi důležitý a bylo to právě to, co umožnilo, že album je takové, jaké je. Texty jsem psala na zahradě, s pohledem do totální zeleně. Skladby tam měly možnost zrát a kdybych bývala neměla ten čas, zněly by asi úplně jinak. Navzdory tomu, že třeba skladba Roza je nakonec na desce v původní verzi, zachycená “na první dobrou”. Odstup k tomu říci si “jo, ono to funguje”, je ale potřeba.
Technologie jdou dnes dopředu rychleji než dříve. Jak nebo podle čeho jste si zvolila nástroje a vybavení, které jste při náhrávání alba použila?
Roli samozřejmě sehrálo nejvíc okukování u jiných. Ale i vlastní práce a postupné pronikání do zvládnutí toho, co se nabízí. Před pár lety jsem si pořídila Propheta 08 a to mě nasměrovalo k syntezátorům a k touze je poznat lépe. Je to pro mě základní nástroj, který si už, myslím, hodně souvisí s mým hudebním vyjádřením a jazykem. Teď jsem se třeba začala zajímat o modulární syntezátory, protože to je věc, která zpestřuje můj hudební jazyk, může přinést další vlivy, určitou svobodu a pomoci mi k vyjádření i tomu se posunout dál. Ale moje gró tkví v klasických syntezátorech a zpěvu.
Ty možnosti jsou ale dnes tak široké a bezbřehé, že se v nich snadno lze i “utopit”. S tím jste problém neměla?
To je přesně důvod, proč jsem přestala skládat v počítači. Postupně jsem se od programu Cubase, přes Logic dostala k Abletonu, který je hodně instinktivní a svádí mě ke zjednodušování, zkratkovitosti a tomu dělat věci automaticky. A to nechci. Hodně s ním pracuji při nahrávání nebo editování samplů, ale nechci v něm například hledat nové zvuky. To dělám raději přímo u syntezátorů. Ten zvuk si tak “vysochám” sama. Bicí jsem nahrávala různě, mnohdy i dost podivně, ale ručně, ne stylem copy paste. Trvá to mnohem déle, ale výsledek mě uspokojuje víc. V opačném případě se u mě objevuje tendence ke zkratkovitosti a monotónosti.
Současní spoluhráči pouze interpretují vaši vizi, nebo jim poskytujete i prostor, aby ji i ovlivnili?
Určitě do toho vnášejí i něco svého. Moje očekávání je takové, že skladby, které nyní hrajeme víceméně tak, jak byly zachyceny na albu, se postupně “vyhrají” a objeví se v nich další vrstvy, budou žít na základě toho, co jsou, a budou zase dál zrát. Právě díky té organické komunikaci s ostatními. To je ale běh na delší trať. Už ale jen to, že se vyhnu tomu, aby se na koncertech jen obehrávaly, což mi ta spolupráce umožňuje, je skvělé. Myslím, že je špatné, když je hudba zautomatizovaná, potřebuju se do ní ponořit a pokud možno se v ní i trochu “ztratit”.
V lednu jste se, ještě sólově, představila se skladbami, které vám nyní vyšly, na respektovaném nizozemském festivalu Eurosonic Noorderslag. Přineslo vám to něco? V publiku tam bývá hodně agentů, dramaturgů západoevropských festivalů a publicistů.
Měla jsem tam dva koncerty. Ten první byl takový hektický, byly tam určité problémy a ne úplně se povedl, ten druhý jsem si pak užila mnohem víc a i reakce byly lepší. Samozřejmě skvělé tam je to, že si ozkoušíte, jak to funguje na nepřipravené, a zároveň hodně specifické publikum. Celé to ale pro mě byla spíš hodně stresová záležitost a musím říct, že znovu bych už to absolvovat nechtěla, i když se nám povedlo navázat jeden hezký kontakt. Necítím se moc dobře, když mám pocit, že mám o své hudbě někoho přesvědčovat a bojovat o své místo. Asi mi nesedí tato honba za agenty, festivaly atd.
Jak moc se s novým albem chystáte koncertovat? Současnost přináší pozoruhodný trend, že přibývá mladých a vlastně stále neokoukaných muzikantů, kteří vystupují jen občas a nemají potřebu pravidelného hraní před publikem. Což dříve bývala výsada jen těch slavných a zavedených.
Chci hrát určitě co nejvíc. Ale situace na naší hudební scéně není taková, aby to bylo možné. Míst, kde se dá hrát, není tolik, a posluchačů, kteří mají zájem i o něco jiného, než jen o oddechovou zábavu, také ne. I proto je to spíš záležitost větších center. V menších městech lidé vůbec nejsou zvyklí na takové koncerty chodit, často z médií podobnou hudbu vůbec neznají a je jich málo. Vlastně nevím, co všechno by se muselo změnit, aby ta situace byla jiná. Konkurence je silná, což je dobře, konkurence podlě mého plodí kvalitu a má za příčinu progres. A dobrých muzikantů je u nás hodně. Ale rozhodně to kvůli tomu nemíním vzdávat a také si uvědomuji, že to nějaký čas trvá, než si každý hudebník vybuduje svou základnu.
O čem vaše skladby jsou? Má album nějakou jednotící linii?
Ne. Neměla jsem potřebu nahrát koncepční album. Přirozenost je pro mě pořád důležitější. Nechtěla jsem předávat nějaká “velká” sdělení, ty texty jsou o obyčejných věcech, které se mi honí hlavou, o tom, co mě potkává, odrážejí můj vnitřní svět. Určitě mají souvislosti, ale nechci například psát politické věci, ani reagovat na aktuální dění, jako je třeba kauza MeToo. Tím neříkám, že to je špatně, pro někoho to může být důležité se k tomu vyjádřit. Ale mě podobný přístup nezajímá a není pro mě přirozený. Nechci se vozit na aktuálních trendech.
Nahrávku zajímavě doplňuje i výtvarné zpracování bookletu, které se vizuálně propojuje i videem, které albu předcházelo. To byla vaše představa nebo zadání?
Jsem štastná, jak to celé dopadlo, a cítím, že to snad i něco říká lidem, co budou to album poslouchat, vše jde ruku v ruce. Mám velmi ráda koláže a k albu jsem měla okamžitě ideu je se svou hudbou nějak spojit. Mám kamarádku, která se kolážím věnuje, takže jsem ji oslovila, a ona vytvořila nakonec ke každé písničce samostatnou koláž. Ten vizuál je určitě další element, který doplňuje celkovou atmosféru hudby. A myslím, že se tím i povedlo vyjádřit, jaká jsem, jaký je můj svět. Jde přirozeně se mnou, vyjadřuje, jaká je hudba a jaká jsem já, nemusím se do něj nějak stylizovat, a opět – trvá to sice déle, než obvyklá fotka, ale výsledek je pak bohatší.
