Rozhovor s Jamesem Harriesem o novém CD: Je to sedmá deska a takto přímočarý jsem asi nikdy nebyl

Britský muzikant James Harries vydal na konci srpna novou desku Until The Sky Bends Down. Co nám o ní prozradil?

Na konci měsíce vám vyšla nová deska. Jaké máte ohlasy?

Zatím pozitivní. Nevím, co jsem čekal. Já jsem vlastně ani nic nečekal. Ani jsem nechtěl nic čekat. První půlka desky je možná přímočařejší, než co jsem dosud dělal. Je to sedmá deska a takto přímočarý jsem asi nikdy nebyl. Byl jsem trochu nervózní, když jsem to pustil do světa. Ohlasy jsem měl ale krásné. Zrovna včera mi přišel hezký email z Pittsburghu. A nějaký filmový režisér mi taky napsal takový hezký email. Všichni to berou hezky, tak jsem rád. Samozřejmě je vždycky hezké slyšet, že někdo má rád, co člověk dělá.

Na minulé desky jste měl negativní kritiky? Nebo jste se vždy spíše setkával s těmi pozitivními?

Já se naštěstí vždycky setkával s těmi pozitivními. Nejsem zase tak známý člověk… A je to hudba, umění, takže je jasné, že se to někomu nebude líbit, to není žádný běh, to se nedá měřit. Buď to to někdo má rád, nebo ne, to je úplně normální. Skoro vždy jsem ale měl jen pozitivní recenze.

Jak dlouho tvoříte a jaké byly vyše hudební začátky?

Tvořím dlouho. První písničky, co jsem vymyslel, to bylo někdy když mi bylo čtrnáct, patnáct let, což už je dlouho… Muzikantské začátky ale byly možná o něco dříve. Pořád jsem na něco hrál. Můj táta hrál na klarinet a saxofon. Takže já ve čtyřech letech začal hrát na flétničku. Od té doby jsem pořád na něco hrál a přijde mi to přirozené. Když týden na nic nehraju, jsem nervózní a musím něco najít.

Vzhledem k tomu, že byl váš otec hudebně založený, tak vás také vedl k muzice? Nebo dokonce nutil? Jak víme, někteří rodiče k tomu mají tendenci…

Rodiče mě naštěstí nikdy nenutili, vždycky jsem chtěl. Já to nebral jako cvičení, ale prostě jsem pořád hrál. Takže mě nikdo k hraní nenutil. Naopak mě nutili, abych občas byl ticho a na nic nehrál.