Rozhovor s režisérkou Evou Rysovou: Na co nejčastěji zapomíná?
V září nás čekají v Experimentálním prostoru NoD poslední dvě uvedení inscenace Šest miliard Sluncí režisérky Evy Rysové a dramaturga Ondřeje Novotného. Už teď je jasné, že na úspěšnou inscenaci, která se věnuje závažnému tématu Alzheimerovy choroby, diváci jen tak nezapomenou. Poslední představení se symbolicky uskuteční v rámci Mezinárodního festivalu umění s tématikou Alzheimerovy choroby… jako na smrt!. Jak se bude s inscenací Šest miliard Sluncí loučit a na co se můžeme těšit v rámci festivalu, prozradila Eva Rysová.
S jakým cílem jste zvolila téma Alzheimerovy choroby pro svou divadelní inscenaci? A splnila nakonec vaše očekávání?
Nenazvala bych to cílem. Na začátku byla hlavně fascinace a chuť téma zapomínání a ztrácení se sám sobě do hloubky prozkoumat. Postupně jsme odkrývali neuvěřitelný divadelní potenciál a nestačili se divit. V mnohém se naše očekávání předčila, během příprav jsme se setkávali s úžasnými lidmi, pacienty, lékaři, sami jsme strávili několik dní péčí o postižené přímo v Domově se zvláštním režimem, vyslechli jsme mnoho silných příběhů našich známých. Také jsme nečekali, že vzbudíme takový zájem u diváků. Na samém začátku jsme si také nedokázali představit, že s inscenací pojedeme na největší divadelní festival ve světě Edinburgh Festival Fringe 2014. Úžasné bylo, jak tenhle náročný podnik, kdy jsme hráli 8 dní za sebou a ještě v mezičase inscenovali malé happeningy na ulicích, s přehledem zvládla naše herečka seniorka Viera Pavlíková. A potom taky to, že v pondělí zahrajeme 36. reprízu, to je velmi vysoké číslo, zvlášť u nezávislého divadla. Samozřejmě vůči sobě mám několik výčitek, jak šlo téma ještě zajímavěji prohloubit a odhalit zase z jiné stránky. Ale to by vzniklo docela něco jiného.
Změnila se podle vás inscenace od svojí premiéry do dnes?
Jako většina inscenací, které hrají herci s chutí a nasazením, tak se herecky prohloubila a osvobodila. Pro mne je zajímavé sledovat, jak se jedno představení liší od druhého díky divákům, kteří se zrovna sešli v hledišti, a to jak s nimi herci komunikují a zda se dokáží naladit na stejnou vlnu. Ale to mluvíme o nuancích, které dokáže vycítit trénovaný divadelník.
Na co nejčastěji sama zapomínáte?
Přikládat k emailům přílohy.
Festival…jako na smrt! přinese velmi pestrý program od výstav, přednášek a debat, přes promítání filmů až ke zmíněnému divadelnímu představení. Na co se vy osobně nejvíce těšíte?
Raději odpovím, na co jsem hodně zvědavá, protože se těším opravdu na všechno. Zvědavá jsem na všechny diskuse, které budou probíhat po hlavním večerním programu, zvlášť pak na tu středeční, která bude navazovat na film Terryho Pratchetta a moderovat ji bude Daniela Drtinová. Ten dokument totiž nemůže nechat nikoho lhostejným. A taky jsem zvědavá v úterý na 6min40s, velmi specifický formát, v němž se představí zajímavé projekty, které se zabývají demencí. A rozhodně si chci ve čtvrtek vyzkoušet EEG biofeedback, kdy vám připojí sondy na hlavu a vy pak pomocí myšlenek ovládáte pohyb autíčka v počítačové hře.
Na jaké další vaše projekty se můžeme těšit?
Já režíruju především v Polsku, tam chystáme mimo jiné projekt s geniálním polským hercem Krzysztofem Globiszem, který loni utrpěl mozkovou mrtvici a pomalu se z ní zotavuje, k normálnímu hraní se ale zatím vrátit nemůže. S Ondrou Novotným teď na jaro připravujeme inscenaci do Českých Budějovic a v roce 2017 pak také do Studia hrdinů.