Rozhovor s Divokým Billem: Chceš, aby se ti rozpadla kapela? Vezmi si tam ženskou!
Slavná česká kapela Divokej Bill bude před Vánoci vydávat Platinum Collection. Celá kolekce je rozdělená na tři CD. Ty obsahují nejznámější hity z dosavadní tvorby skupiny. Příští rok se vrhnou na novou studiovou desku. Členové kapely na sobě opravdu tvrdě makají. Máme se na co těšit! Připravili jsme pro vás rozhovor s Romanem Procházkou (kytara, zpěv) a Adamem Karlíkem (housle, zpěv).
Vydáváte platinovou kolekci, která obsahuje průřez všemi vašimi studiovými alby. Zajímalo by mě, jaký jste k tomu měli důvod? Proč jste se raději nerozhodli udělat nové album?
Adam: Byl to nápad našeho vydavatelství, původně mělo vyjít Platinum Collection již minulý rok, ale nám se to pořád nějak nehodilo do našeho konceptu, až letos jsme na to kývli, jelikož jsme po zvážení všech pro a proti museli odložit plánovanou desku z roku 2016 až na rok 2017. K tomu jsme letos v létě natočili živý koncert ve spolupráci s Českou televizí, který plánujeme vydat na jaře. Odložili jsme tedy naše CD, abychom měli čas na tyto dva projekty.
Roman: Přesně tak. Odložili jsme to, abychom poté mohli udělat dobrou desku.
Nyní jako kapela fungujete již sedmnáct let. Za tři roky budete mít výročí. Nebyla by přece jen platinová deska příhodnější na vaše kulatiny?
Adam: Myslím, že ne. Máme naplánované ještě jedno Platinum Collection z live koncertů. To by mohlo vyjít k dvacetinám Divokýho Billa.
Vaše nová kolekce obsahuje tři CD. Jsou nějak tematicky rozdělená?
Roman: Jo. Cédéčka jsou dělená na singly, ploužáky a nářezy. Jsou to všechny písně od roku 2001 a jdou chronologicky za sebou.
Budete mít nějaké turné po vydání platinové kolekce?
Roman: Ne. Teď nekoncertujeme. Máme teď takové mezidobí, kdy zkoušíme a pracujeme na dalších věcech okolo kapely.
Myslíte si, že fanoušci poslouchají raději vaše starší hity než ty novější?
Adam: Já si myslím, že mají rádi všechno. Hlavně singly a oblíbené pecky, které se staly páteří našeho koncertu. Platinum Collection je ideální výběr všech nejlepších hitů, ať už jsou to singly, nářezy nebo ty ploužáky.
Máte pocit, že vám za tu dobu, co jste nekoncertovali, ubyli nějací fanoušci?
Adam: Naopak. Spíše přibyli. Koncertů děláme záměrně méně, abychom pro fanoušky nebyli moc okoukaní, ale naopak vzácní. Měli jsme jednu větší pauzu od roku 2011, která trvala dvacet měsíců. Cítili jsme se moc uhraní. Během té doby jsme udělali novou desku s názvem 15. Po té následovalo šestnáct velkých open air koncertů, které se moc povedly.
Vy jste takové typická česká kapela. Jaký máte názor na české zpěváky nebo kapely, které zpívají anglicky?
Roman: Když jim to jde, tak ať to dělají.
Adam: Není jednoduché udělat dobrý český text, protože většinou jsou to klišé, která zní lacině. Tyto kapely se vlastně schovávají za angličtinou, protože neumí složit kvalitní české texty. Když si poslechneš českou kapelu, která zpívá anglicky, tak ty jejich písně většinou postrádají smysl.
A vy jste nikdy nepřemýšleli, že složíte pár anglických písniček?
Adam: Přemýšleli, ale od nás by to vyznělo legračně. Takže raději ne.
Roman: Jakmile nejsi nějakou dobu v zahraničí a nechytíš ten správný akcent, tak je to sranda poslouchat. My jsme navíc zastánci českých textů.
Když jste Češi, máte rádi Česko?
Roman: Jasně. Česká republika je skvělá. Když jsem nějakou dobu v zahraničí, po chvíli se těším domů. Příroda, lesy a památky. To je prostě paráda. Hodně Čechů si myslí, že naše země je na tom špatně. Rozhodně tomu tak není. Když si chvíli zkusí žít v jiné zemi, zjistí, že se tady vůbec špatně nežije. Kdyby si devadesát procent lidí přestalo na všechno stěžovat, tak se máme fakt skvěle. Češi jsou navíc na rozdíl od ostatních národů velmi otevření, přizpůsobiví a vstřícní lidé. Navzájem se mají rádi. My si zvolíme prezidenta a první věc, co uděláme, je, že si z něj začneme dělat legraci. To je přece úplně skvělý. Jsme národ, který si ze sebe dokáže dělat fakt velkou srandu. To si v jiných zemích prostě nedovolí a nechápou to. Máme se tu skvěle, je to tu krásný. Já mám Čechy rád.
Mimo jiné, koncertujete i na Slovensku. Jak vás lidé vnímají tam? Jste tam stejně populární jako tady?
Adam: Ano, ale je to v jiném měřítku. Slováků je o polovinu méně než nás, takže účast na koncertech je nižší. Jezdíme tam většinou do různých kulturáků a klubů, kam chodí 400 – 500 lidí.
Kapela Divokej Bill má osm členů. Zajímalo by mě, jak jste se všichni dali dohromady? Znali jste už dříve?
Adam: Jasně. Všichni jsme z Úval u Prahy a okolí. Různě jsme se potkávali v hospodách, na mejdanech nebo ve školách. My s Romanem jsme spolužáci z gymplu.
Roman: Všichni jsme měli chuť hrát. Společně jsme začali zkoušet nějaké songy. Poté jsme začali objíždět hospody a různé okolní akce. Postupně jsme hráli po celé ČR, až jsme dospěli do nynějšího stádia.
Je vás hodně, každý z vás má určitě jiný názor na skládání textů a muziky. Jak to u vás probíhá? Dohadujete se mezi sebou?
Adam: Probíhá to tak, že někdo přinese nějaký rif. Ten se potom ve zkušebně tisíckrát hraje, než všechny akordy sednou. Většinou ten, koho je ta nahrávka, k tomu napíše i text a nikdo mu do toho moc nemluví. Hromadné texty nemáme. Jasně, že se spolu občas hádáme, je to jako v partnerském vztahu. Musíš hledat kompromisy a občas udělat nějaký ústupek. Všichni jdeme za stejným cílem a máme velkou motivaci k udržení kapely. Ale o muzice se moc nehádáme, spíš o věcech okolo kapely.
Nikdy vás hádky nebrzdily ve vaší tvorbě?
Adam: U nás je velká výhoda, že jsme chlapi. Pošleme se do patřičných míst a pak se třeba týden nevidíme. Během té doby se nám to rozleží v hlavě a najdeme společný kompromis. Hádky jsou vlastně dobrý. Vyčistí vzduch po bouřce. Nejsme ženský, který se pohádají a jsou na sebe naštvané půl roku nebo celý život.
Je pravda, že asi ani neexistuje osmičlenná ženská kapela. To by asi fakt nešlo…
Adam: To ne no. Ženské jsou příliš komplikované.
Roman: Jo. Přece Bambini di Praga. Ale tam mají striktního vedoucího. (smích) Když chceš, aby se ti rozpadla kapela, tak si vezmi ženskou do kapely (smích).
Adam: Chlapi jsou taky komplikovaní, ale dokážou v různých situacích přistupovat racionálněji než ženy.
Kde berete inspiraci na skládání hudby či textu?
Roman: Inspirace je všude kolem nás. Po koncertech chodíme mezi lidi, posloucháme jejich příběhy a sami zažíváme spousty věcí, které se promítají potom do textů.
Letos v květnu zemřel jeden člen vaší kapely, Lukáš Toman. Jak jste se s takovou ztrátou vyrovnávali?
Roman: Byl to šok. To, co se stalo, nás hrozně mrzí, ale život jde dál. Nikdo z nás to nečekal, protože to byl poměrně mladý chlap. Vzpomínáme na to, co jsme společně pěkného zažili. To je nejlepší, co člověk může udělat. Máme ho dál v našich srdcích.
Nezrušili jste kvůli takové nešťastné události nějaké aktivity týkající se kapely?
Adam: Média převážně psala, že Lukáš byl člen naší kapely, ale on nebyl. Hrál s námi několik let jako stálý host. Poté na nějakou dobu přestal hrát a začal podnikat, díky tomu jsme se několik let moc nevídali. Samozřejmě, že nás to zasáhlo, ale koncerty jsme nerušili. Přišlo by nám to vůči fanouškům dost nefér.
Nechcete dát fanouškům Koule.cz nějakou radu do života?
Roman: Když tě nebaví to, co děláš, tak to prostě nedělej.