Rozhovor s divadelní dramaturgyní: Jak těžké je zkoušet na prknech, která znamenají svět?
Inscenace Maryšo! Evo! Dom! už byla představena v dřívějším článku. Jelikož se však jedná o velice zajímavé a netradiční spojení dvou klasických českých děl, zeptali jsme se jedné z dramaturgyň, Barbory Hančilové na několik otázek ohledně tohoto představení.
Jedná se o klauzurní představení studentů KČD, pokud jsem se dobře dívala, tak se jedná o studenty 3. ročníku? S tím, že Jacob Erftemeijer jim tam hostuje?
Ano, Maryšo! Evo! Dom! vychází z klauzury, kterou jsme dělali v zimním semestru minulý rok. Tehdy byli naši herci ve druháku, my (režie a dramaturgie), ve třetím, bakalářském ročníku. Jacob to s námi přezkoušel už přímo pro Studio Švandova divadla, ve škole byl o dva roky výš. Teď, jak asi víte, už je stálým členem souboru Švandova divadla.
Koho napadlo spojit dílo Maryša a Gazdina Roba do jedné inscenace?
Výběr textů vycházel ze zadání našeho pedagogického vedení, abychom dělali realistické texty (takže ne třeba komedii nebo Shakespeara, ale texty, kde herci můžou stavět postavy na základě psychologických motivací.) Původně měl Honza (režisér) dělat dvě oddělené kratší věci, protože na dramaturgii jsme dvě. Ale tím, že jsme se obrátili k vesnickému dramatu, kam patří Maryša i Gazdina roba, napadlo nás hry propojit. Texty se totiž sobě navzájem dost podobají jak tématy, tak námětem. S osudem hlavních hrdinek Maryši a Evy jsme se navíc sami dokázali ztotožnit. Naše inscenace je o vzdoru proti starší generaci, o tlaku nejbližšího okolí na člověka a o touze po vlastním rozhodnutí, po svobodě. Což nám bylo samozřejmě dost blízké.
Tuto hru hrajete ve Studiu Švandova divadla. Jak jste do toho prostoru divadla dostali, není asi časté, že se klauzurní práce hraje i mimo DAMU?
Vedoucí pedagog našeho ročníku, MgA. Hrbek je zároveň i ředitelem Švandova divadla a z této pozice nám po klauzurách nabídl, abychom práci dozkoušeli a převedli do Studia. Obvykle se povedenější klauzury reprízují na DAMU, nebo přičiněním pedagogů hostují na pražských scénách.
Jak dlouho vznikal scénář? S jakými úskalími jste se během psaní setkali?
Scénář vznikal několik týdnů a k tomu se samozřejmě v průběhu zkoušení ještě pár věcí měnilo. Vlastně jsme ho ani nepsali, ale skládali dohromady. Je to něco jako koláž u obrazů: tady vystřihnete kousek z novin a doplníte kouskem z fotky, dohromady to ale pořád musí dávat smysl. Chtěli jsme, aby na sebe situace z různých her navzájem navazovaly, aby se doplňovaly, jedna gradovala druhou. Dám příklad: v druhé půlce naší montáže jsou už holky (Maryša a Eva) dost nešťastně vdané a přijdou za nimi jejich bývalí (Francek a Mánek) a přemlouvají je, aby s nimi utekly. Tak tuhle scénu jsme tam dali jenom z Maryši. Ale přitom naváže Gazdina roba: dovnitř vtrhne Evin muž Samko, viděl, že u ní někdo byl. Vyslýchá ji, málem zaútočí. A v Maryše pak přiběhne její muž Vávra, jde pro pušku a Maryšina domnělého milence, Francka, střílet! Takže ta situace z Maryši jde výš, posouvá to dějově. A všechno se spojí, když holky zavolají každá svou služku, nebo kamarádku, aby Franckovi a Mánkovi řekly, že s nimi tedy půjdou.
Bylo jednotlivé obsazení rolí jasné od začátku?
To není nikdy! Náš ročník je podle mě herecky dost silný, takže jsme zvažovali různé možnosti. Dokonce po prvním čtení se ještě u kluků role měnily! Ale s výsledným obsazením jsme velmi spokojení.
Pro mě osobně je velice emocionální moment, kdy Eva a Maryša dostanou růži do pusy a stáhnou se páskem. Působilo to na mě jako svázání a umlčení v momentě, kdy se dostanou do svazku, do kterého nechtějí. Na konci pak pásek sundávají, ve chvíli kdy se osvobodí tím, že Eva se zabije a Maryša otráví Vávru, bylo to tak myšleno? A koho to napadlo?
To je Honzův obraz. Od začátku zkoušení nám na schůzkách vždycky ukazoval fotky nevěst s kytkou v puse jako takovou metaforu nesvobody a umlčení. Já na to třeba v průběhu zkoušení úplně zapomněla a pak na posledních zkouškách to tam najednou bylo! A pásky byly myšlenky přesně takhle.
Po celou dobu představení jsou všichni herci na scéně, nikdo neodchází. Počítali jste s tím, že to tak bude již od začátku, nebo to vzniklo v průběhu příprav?
Tím, že naše hlavní téma byl tlak společnosti na jedince, chtěli jsme od začátku mít všechny herce po celou dobu na jevišti. I když potom postavy do dění přímo nezasahují, pořád děj sledují. Vytváří tím jednolitou obec, která jednání postav soudí a drobnými změnami postojů vyjadřuje svůj názor. No a navíc to mělo i praktický důvod: vyfasovali jsme minulý rok na DAMU učebnu bez dveří!
Během hry zazní píseň z Velkého Gatsbyho A Little Party Never Killed Nobody od Fergie. Kdo a proč volil tuto skladbu?
Důvodů je několik. Záměrně používáme skladbu, která je v kontrastu k jazyku a době, ve které texty vznikly. Prvním důvodem je rytmus, který dovoluje spojení s tancem, jenž má základ ve valašském odzemku. A za druhé je to právě ten kontrast, který se pro nás stal osobním tématem celé inscenace. Většina z tvůrců pochází z různých koutů naší republiky a společnou zkušeností jsem došli k tomu, že i když se doba a kulturní vývoj s časem proměňují, některé základní mezilidské vazby zůstávají. Ano, jedná se především o naše zkušenosti ze života na vesnici či v menším městě. Muzika (vnější svět) se proměnila, ale tanec (vnitřní řád a sociální vazby) přetrvávají.
Tato hra byla představena a soutěžila na festivalu v Kestenburgu. Jak jste dopadli?
Hráli jsme hned první večer a byla to, myslím, celkem dobrá repríza. Ale pokud se ptáte, jestli jsme vyhráli, tak Zlatý kaštánek jsme si neodvezli. Po právu ho dostala výtečná izraelská absolventská inscenace.