Rock for People 2014: Nejlepší byl Tom Odell a The Naked and Famous

zobrazit fotogalerii

Oslava dvacátých narozenin festivalu Rock for People v Hradci Králové nebyla tak bujará, jak by se dalo čekat. Několik kvalitních drinků v rámci přípitku ale padlo: mezi naprostou špičku se dostal koncert Toma Odella nebo The Naked and Famous, zklamala naopak Lucie - a taky velký žánrový rozptyl. Podívejte se, jak festival, kam nakonec dorazilo zhruba 27 tisíc lidí, viděli naši redaktoři Ondřej Bambas a Katarína Straková.

Jasnými headlinery – tedy těmi, kteří přitáhli nejvíce lidí – se staly české skupiny Chinaski a Lucie. Pod dvěma pódii se víc lidí neobjevilo, a společně s Tata bojs tihle hudebníci jasně ukazují, co publikum festivalu Rock for People v současné konstalaci hvězd/kapel táhne nejvíce.  Může za to do jisté míry i celkový program, který prostě žádnou zásadní konkurenci nenabídl. 

Velmi slušné ohlasy tak měly paradoxně kapely, které vystoupily na showcaseové stagi. Trojice Holy Esque, School Is Cool a u nás již potřetí vystupujících Balthazar solidně zaplnila stan a za své výkony sklízela velký potlesk. Po Kensington a Compact Disk Dummies tak hudební fanoušci získali další příjemné tipy na neohranou muziku.

Nejvýraznější momenty na Rock for People 2014

Tom Odell

Čtvrtek
3. 7., 21:55 – 22:45

O jedno z nejlepších vystoupení letošního ročníku se postaral třiadvacetiletý písničkář Tom Odell. Od první minuty, kdy se opřel do svého piana, si na svou stranu získával i kolemjdoucí zvědavce. Intimní atmosféra podzimního koncertu v Praze se v obřím stanu –  logicky – neopakovala, ale údernou hrou, skvělou spoluprací s kapelou, melodickým křikem a výborně zazpívanými hity Another Love nebo Grow Old With Me dokázal prostor výtečně vyplnit. V čase mezi skladbami byl sice k publiku poměrně chladný, často se k němu otáčel zády a nijak vřele nekomunikoval, do hudby, kterou dělá, však dává všechno. Má v sobě neobyčejné kouzlo a vlastně ani nemusí nic říkat, aby si získal každého v sále. 

Setlist: Resist, Can’t Pretend, I Know, Alex, Daddy, Grow Old With Me, See If I Care, Mind On You, Hold Me, Another Love, Cruel 

 Chinaski

Pátek 4. 7., 20:45 – 21:45

 Na open air stagi, kde se za jejich zády promítala narozeninová  projekce z O2 areny, si Chinaski během prvních songů získali většinu diváků. Písničky Zadarmo, Vakuum, 1. signální i novější Hlavolam s Malátným zpívali snad všichni, včetně zdravotnice od záchranářů. Když Chinaski na pódium pozvali pořadatele Rock for People Michala Thomese a Petra Fořta, aby k příležitosti společné oslavy jejich dvacátých narozenin společně zahráli písničku Drobná paralela (koukněte na video), ozývalo se davem nadšené halekání. A co teprve, když jim dívčí sbor Cancioneta Praga pod vedením dirigenta Lukáše Jindřicha zazpíval v závěru koncertu Happy Birthday. Jako dárek pro návštěvníky pak pořadatelé poslali do publika dvě kytary a několik památečních triček, o něž se mladé fanynky hystericky porvaly.

Lucie

Sobota 5. 7., 21:00 – 23:05

Pokud David Koller říká, že jsou vztahy v Lucii v pořádku, věřme mu to. Na pódiu ale kapela působila spíš jako rozhádaní manželé, kteří se navenek snaží působit harmonicky, ale jejich okolí tuší, že něco není v pořádku. Právě Koller s klávesistou Michalem Dvořákem představovali přívětivější polovinu skupiny. Upřímně a s nadhledem komunikovali s publikem a působili lidsky. Robert Kodym s typickým proudem vzduchu, který mu čechral vlasy, působil, že se bere až příliš vážně, což bylo vzhledem k občasným výpadkům textů a strojeným projevům mezi písněmi spíš legračná. Baskytarista P.B.CH. stojí tak nějak mimo celou naši galaxii; hraje sice pořád výborně, na pódiu se spíš jen neurčitě potácel. Náznaky „práce v týmu“? Jen minimální. Ani publikum jako kdyby nebylo ze slibované velkolepé show tak unešené, jak se očekávalo. Lucie si posluchače získávala velmi pozvolna, a nejvíce se jí to podařilo hity Medvídek nebo Panic; ostatně podobně jako před měsícem v Brně (report je tady).

Desítky tisícovek fanoušků, kteří na Lucii vyrůstali, budou za comeback jistě vděční, ostatně sám David Koller říkal, že cílem koncertů bylo naservírovat lidem skladby v takovém tvaru, v jakém je znají. Živé turné ale ukázalo vlastně jen fakt, že kapele to pořád velmi dobře hraje. Emoce a autentický oheň jsou prostě  – bohužel – slyšet lépe z dobových desek.

The Naked And Famous

Sobota 5. 7., 20:05 – 20:55

Technické potíže posunuly začátek show novozélandské elektropopové pětice The Naked and Famous o půl hodiny, někteří diváci tak v obavě, že promeškají začátek koncertu Lucie, opouštěli stan ještě před koncem vystoupení. Připravili se tak o hezkou premiéru, která sice čítala jen devět songů, nechyběl ale žádný zísadní. Kapela tradičně začala skladbou A Stillness z druhé desky In Rolling Waves, k nejlepším momentům pak patřila skladba Rolling Waves se sborově zpívaným refrénem a závěrečná Young Blood, jedna z nejoblíbenějších soundrackových písní generace YouTube. Čtyřicetiminutový set sice nebyl dokonalý a také záznam z letošní Coachelly dělal lepší dojem, to, že elektropop téhle kapely v čele se zpěvačkou Alisou Xayalith je kvalitní i naživo, ale platí i po hradeckém koncertě.

Setlist: A Stillness, Punching, Girls, Rolling Waves, All Of This, I Kill Giants, Hearts Like Ours, No Way, Young Blood

Blue Effect a Rozhlasový Big Band Gustava Broma

Sobota 5. 7, 16:25 – 17:25

Teprve potřetí v historii Blue Effect obohatil svou muziku o jazzové prvky a předvedl jedinečnou verzi skladeb Nová syntéza a Nová syntéza 2. Jedna z nejznámějších skladeb tohoto dvojalba, zpopularizovaná hitem Magic Key od One-T + Cool-T, tak opět zazněla v celé své kráse včetně žesťů. Radim Hladík si vystoupení zjevně velice užíval, zajímavý prvek vložil do koncertu i Honza Křížek, který se usadil za elektronické bicí. Škoda, že přídavek organizátoři kvůli striktně danému harmonogramu nepovolili – a že koncert neměl větší publicitu.

Manu Chao La Ventura

Čtvrtek 3. 7,  20:00 – 21:50

Největší návštěvnost neobstaral první den Steven Seagal, ale Manu Chao s kapelou La Ventura. Těžil zejména ze silné nostalgické vlny, která dopadala na každého, kdo se narodil před rokem 1990. Řada lidí se během koncertu řídila Chaovým známým textem me gusta marihuana, me gustas tu, takže v kouřovém oparu se tančilo celé dvě hodiny.
Atmosféra a nostalgie jsou jedna věc, pestrost hudby věc druhá, a tak kdyby Manu se svou kapelou zahrál některé skladby dvakrát nebo třikrát, průměrně poučený fanoušek by nic nepoznal. Chaoův rukopis je prostě neměnný.

Manu Chao je ale milý chlápek, a to se počítá. Často se pohyboval v backstage baru, kde se k překvapení samotných pořadatelů objevil už ve středu večer, objednal si pivo a česnečku, ochotně se fotil s příznivci a plácnul si s každým, kdo se mu připletl do cesty. Není divu, že se zařadil mezi oblíbence pořadatelů, kteří ho před koncertem obdarovali kytarou Furch vyrobenou z pěti druhů rezonančních dřev, a to z celého světa. „V historii Rock for People hrál tento světoběžník významnou roli – právě po jeho koncertu roce 2006 se musel Rock for People stěhovat do většího prostoru v Hradci,“ říkají organizátoři festivalu.  

Biffy Clyro

Čtvrtek 3. 7., 22:50 – 00:00

Skotští rockeři Biffy Clyro vypadali uvolněně a v dobré náladě už po příjezdu do areálu. Při koncertě na hlavní stagi ale všechno na sto procent nefungovalo. Ne že by trojice s dvěma doprovodnými hudebníky nepodala dobrý výkon, ale technika a zejména fanoušci na sto procent rozhodně nefungovali. Zvuk se podařilo po nějaké době ustálit, vokály vytáhnout a pódium dobře nasvítit, fanoušci se však během koncertu ve fandění nijak výrazně neposunuli. A proč přidávat, když těm několika řadám, které si to vepředu užívaly, skákaly a zpívaly, to takhle stačilo? Právě pro ně hradecký koncert byl. Jakkoliv se o kapele může mluvit jako o plagiátu současné rockové scény, Biffy Clyro svůj energický rock podat umí. Jen ta jiskra mezi nimi a hradeckým letištěm nepřeskočila.

Setlist: Different People, That Golden Rule, The Captain, Sounds Like Balloons, Biblical, Living Is a Problem Because Everything Dies, Spanish Radio, Bubbles, Black Chandelier, God & Satan, Who’s Got A Match?, Whorses, Many Of Horror, Woo Woo, Stingin‘ Belle, Mountains 

Madness

Pátek 4. 7., 22:50 – 00:00

Ještě v oficiální čas zahájení koncertu to vypadalo, že diváci čekající na britské ska by se bez problému vměstnali do některého z hudebních hangárů. Nakonec to sice nebylo terno, ale naštěstí ani průšvih. Madness přinesli trochu jinou formu ska, než jakou znají posluchači od kapel Ska-P nebo domácích Sto zvířat (jejichž frontman Jan Kalina, který kvůli nim na festival přijel, si mimochodem vystoupení velmi užíval). Hrají ska druhé vlny, jejich zvuk tedy čerpá i z rockových odnoží a v písních je často slyšet špinavost britských putyk. Rebelství deklarují šedesátiletí hudebníci ironickými poznámkami, ale i husarskými kousky, třeba máváním zpod střechy v podáni saxofonisty Lee Thompsona. Hodinové vystoupení nakonec dostálo očekáváním, zazněly i ty vůbec nejznámější hity Our House, It Must Be Love nebo Madness. Na tomto koncertu se ovšem asi nejvíc ukázalo, jak festivalu škodí velký žánrový rozptyl. Do prvních řad byste se dostali bez problémů, což by se u kapel uvedených na plakátech nejtučnějším jménem stávat prostě nemělo.  

Setlists: One Step Beyond, Embarrassment, The Prince, NW5, My Girl, My Girl II, Take It Or Leave It, Sun And The Rain, Dust Devil, Iron Shirt, Taller Than You, Shut Up, Bed & Breakfast, House Of Fun, Baggy Trousers, Our House, It Must Be Love, Madness, Night Boat To Cairo

Steven Seagal

Čtvrtek 3. 7., 00:30 – 01:40

Steven Seagal. Filmová legenda, na niž šel snad jen málokdo kvůli blues, které ve volném čase (docela slušně) hraje. Jelikož měl Seagal problémy s odletem z pařížského letiště, pořadatelé jeho vystoupení přesunuli na půlnoc. Velké pódium navíc nahradila autobusová scéna. Houf lidí byl před začátkem show opravdu hustý, když si ale každý udělal fotku oblíbeného akčního hrdiny, davy začaly řídnout. Ti, co vydrželi, měli možnost pozdravit Seagala osobně při autogramiádě. Na ni se dostala i fanynka z řad důchodců, která vydržela až do druhé hodiny ranní. Také Steven se, podobně jako Manu Chao, dostavil na párty do baru v backstagi, kde vzhledem k bohaté filmografii akčních rolí mnohé zarazil početnou ochrankou. Možná proto, že na festivalu byl v převleku za vášnivého zavalitého bluesmana. 

Jelen a Xindl X

Středa 2. 7., 16:45 – 23:50

Jelen zahájili program na jevišti pod stanem s mladistvou energií. Naživo funguje tahle tříčlenná kapela se čtyřmi hostujícími muzikanty ještě lépe než z desky, kouzlem přispívá i přizvaný bendžista Honza Rek s výrazem naivního kluka. Do setlistu Jelen zařadil všechny písně z nedávno vydaného debutu Světlo ve tmě (recenze) a roztančil jimi nemalou část publika, které sice nebylo tak početné, o to však bylo ke konci vděčnější.

Největší kotel lidí se sešel na večerní koncert Xindla X, který spolu s kapelou a dechovým kvartetem zahrál hlavně písničky z nové desky Čecháček Made (Já a Ďábel, Orel mezi supy, To je můj dům, Prase), ale dostalo se  na i starší skladby (Anděl, Láska v housce). Xindl se na jevišti opět proměnil v sebevědomého exhibicionistu, na nějž fanoušci reagují fantasticky. „Zvládla to Lounová, zvládnete to taky,“ vyzval zpěvák tak trochu ironicky posluchače, aby s ním zpívali duet kdysi partnerské dvojice Láska v housce.            

——–

Nejlepší atmosféru ovšem dostala sobota, poslední festivalový den. V areálu bylo viditelně rušněji a na takové Chase & Status se přišlo podívat dost možná stejné množství lidí jako na Tata bojs. Výtečná kulisa k našlapanému drum’n’bassu. Jenomže – škoda, že na Rock for People to začalo žít právě až poslední den. Ne, dvacátý ročník neskončil průšvihem, ale ani nepřinesl nic výjimečného. Líná atmosféra s vlažnými reakcemi sice vrhá stín na dobře odvedenou práci organizátorů, na druhou stranu se potvrdilo, že letošní line-up prostě nedal důvod k hlasitým gratulacím. Rock for People nepřejeme nic špatného, ale za to, že jako závěrečný den nevypadal celý letošní ročník, si může sám. Snad si příští rok při oslavě americké zletilosti konečně najde svou tvář.