Rituály a Smrtislav: Maminky jsou naše velké fanynky

Zpívali anglicky a znávali jsme je ze skupin A Banquet a Sunshine či Super Tuzex Bros. Teď jsou tu s novými projekty: Michael Vácha a Richard Spilka z prvně jmenovaných založili Rituály, Tuzex ze Sunshine zase vystupuje s kapelou Smrtislav. Oběma se „vyčítá“, že znějí jako Robert Kodym, ačkoliv Wanastovi Vjecy ani jedna skupina nikdy neposlouchala. „Ovlivňovala nás úplně jiná hudba,“ říkají ve společném veselém rozhovoru. Společně také zítra vyráží na miniturné.

O Rituálech jste, Michaeli, přemýšleli, ještě když A Banquet fungovali, je to tak? Pamatujeme si, že na vašem Facebooku vyskakovala souběžně oznámení ohledně koncertů i první informace týkající se Rituálů.
Michael: Nápad na Rituály jsme nosili v hlavě od podzimu 2013. Tehdy jsme zrovna řešili, co dál s A Banquet, a paralelně jsme s Richardem začínali psát svoje vlastní písničky v češtině a žánrově jinde, než byly věci A Banquet.

Jediný motiv k založení Rituálů to ale asi nebyl, že?
Michael: Především jsem se už delší dobu chtěl vrátit ke kytaře, tuhle možnost jsem v A Banquet neměl.

Smrtislav oproti tomu udeřil mezi lidi jako blesk z čista jasna i s prvním koncertem na letošní Megaton Fashion Show.
Tuzex: EP jsem natočil už před rokem. Já i kluci jsme byli překvapení, že to za tu dobu nikdo nepropálil. Navíc kdo zná mě a moji úplně první kapelu Porno Cowboyové, ten něco mohl větřit.

Mysleli jsme, že o věneček jsi jako hudebník přišel se Scissorhands. Jak zněli Porno Cowboyové?
Tuzex: Podobně jako Smrtislav. Pak jsem dal dohromady Scissorhands, kteří se absolutně vymykali mojí tehdejší zálibě ve striktně černém oblečení a depresivních věcech obecně. Nechal jsem se ostříhat, nakoupil v H&M pár barevných hadrů a zkoušel věci táhnout trochu jiným směrem. Na nápadech ohledně Smrtislava jsem ale pracoval prakticky po celou dobu existence Scissorhands a i později během koncertování se Sunshine nebo Super Tuzex Bros. Ambice byly nulové, plány žádné. Až jsem jednoho rána vstal z postele a řekl si, že je načase s tím pohnout.

Co tak náhle? Odraz nějaké životní změny?
Tuzex: Vůbec ne. Vlastně jsem jenom chtěl pokračovat v tom, co jsem dělal v začátcích, pochopitelně jiným způsobem. Dneska už bych asi nezpíval o nafukovacích pannách a nehrál v sukni a silonkách.

O hibernaci Sunshine se ví už dlouho, ale kam se vlastně poděli Super Tuzex Bros.?
Tuzex: Jsou v mrazáku a vůbec nevím, co s nimi bude dál. Obecně se snažím moc neplánovat, takže zřejmě ukáže až čas.

Se zveřejněním prvních písniček Rituálů i Smrtislava se část posluchačů pustila do oblíbeného škatulkování. Jak se vám líbí cejch Wanastovek, který vám většinou přišívají?
Michael: Určitou podobnost by tam někdo mohl hledat, je ale blbost tvrdit, že je kopírujeme. Mám hodně naposlouchanou Lucii, ale Wanastovky prakticky neznám. Vzhledem k tomu, že jsme s A Banquet dřív dělali věci v angličtině a poslouchal jsem téměř výhradně anglicky zpívající kapely, asi se trochu frázování přeneslo i do češtiny. Možná to tak měli i Robert Kodym s Davidem Kollerem.
Tuzex: Se mnou se to táhne už od čtrnácti. Doma jsem pořádal koncerty pro spolužačky a už tehdy mi říkaly, že můj projev jim připomíná někoho z Lucie. Lucii jsem samozřejmě znal, ale nijak jsem ji nesledoval, ovlivňovaly mě úplně jiné věci.

Angličtina není sice naše rodná řeč, ale kdo aspoň trochu rozumí, téma vytuší. Čeština oproti tomu nabízí velký prostor pro metafory a dvojsmysly, takže sdělení trochu paradoxně nemusí být tak očividná. Je to pro vás větší komfort?
Michael: Určitě, ale má to dvě strany. Když někdo v angličtině zazpívá „I love you baby“, všichni rozumí a zní to dobře. Jakmile se tahle věta přeloží do češtiny, rázem jsme na hranici kýče, ze které se hůř bruslí ven. V češtině ale můžeme jako rodilí mluvčí písničku postavit na dvojsmyslech nebo známých společenských tématech.

V Rituálech textuje kolega Richard Spilka. Jak se ti zpívají texty psané někým jiným?
Michael: Za ty roky jsme s Richardem na stejné vlně. Když jsme uvažovali o případném zpěvákovi pro Rituály, shodli jsme se, že málokdo by dokázal předat sdělení toho, co napíše Richard nebo já.

Rituály koncertní premiéra teprve čeká, zatímco Smrtislav si tu svoji už odbyl. Jaký to je pocit být na pódiu s vědomím, že lidi rozumí každému slovu?
Tuzex: Je to celkem slušný rozdíl, obzvlášť, když jsem v Super Tuzex Bros. mnohdy zpíval písničky, které texty vůbec neměly. Ne že by to někomu vadilo. Je to teď daleko osobnější, ale, upřímně, celkem mě baví vypisovat se z osobních věcí a předávat to někomu dalšímu.

Co předáváš písničkou V noci se mi zdálo?
Tuzex: Několik svých snů, je to koláž. Třeba část s jeptiškami odkazuje na sen, kdy jsem vylezl z baráku, šel do školy a přede mnou se jich najednou pár objevilo. V rukou nesli jednoho mého spolužáka a chystaly se ho hodit do kontejneru. Ale zpívám spíš o tom, jestli všechny ty bizarní věci ze snů nejsou někdy přijatelnější než ty, co se dějí v reálném světě.

Říkal jsi, že do písniček rád promítáš osobní zážitky, očividně i vztahy. Nevadí ti odhalovat se s takhle soukromými věcmi?
Tuzex: Kdepak. Je to pro mě svého druhu terapie.

Dělají Rituály ve svých písničkách totéž? Umí jít s barvou ven?
Michael: Vesměs jo, jen je víc schovávají za metaforami. Je to ale tak půl napůl, Richardovy texty jsou víc metaforické, já jsem o něco přímější.

„Aby nám příměří za něco stálo, měníme válčení na Rituál,“ zní část refrénu vašeho aktuálního singlu Příměří. Napadají nás dva výklady – buďto si života začínáme vážit, až když se octneme v průšvihu, anebo se snažíme narušovat životní stereotypy neúspěšným, stále se opakujícím válčením.
Michael: Druhá možnost sedí víc, význam je ale v tomhle případě úplně jednoduchý. Jsi ve vztahu s holkou a pořád dokola se s ní hádáš tak, až se z toho stane stereotyp.
Tuzex: Tohle je podle mě to nejlepší, co se může stát. Když zjišťuješ, že si lidi kolem tebe texty vykládají úplně jinak, než jak jsi je původně myslel.

Ve zmíněném refrénu zazní i slovo rituál, o němž v souvislosti s názvem kapely zatím nepadla zmínka.
Michael: Chtěli jsme se jmenovat jednoduše, úderně a zapamatovatelně. Pamatuju si, že pro české publikum byl název A Banquet občas dost neskousnutelný, a toho jsme se chtěli tentokrát vyvarovat. Rituály mezi našimi nápady figurovaly od začátku. Navíc nás to i trochu vystihuje.

V jakém smyslu?
Michael: Občas se objeví nějaká obsese…

Mysleli jsme, že jde o manifest proti stereotypu.
Michael: Chtěli jsme to pojmout spíš s odkazem k šamanství a podobným věcem.

Nemrzí vás, že Rituály jsou oproti A Banquet krokem zpátky? S kapelou se vám dařilo.
Michael: A Banquet jsme vybudovali taky od nuly, takže to jako krok zpátky nevnímám. Navíc jsme se v kapele nechtěli dál bezvýsledně plácat třeba dalších pět let. Cítil jsem, že jsme v rámci naší scény dosáhli určitého limitu, za jehož hranice se jde dál už poměrně těžko.

Češtinu jste tedy zvolili i trochu záměrně, abyste mohli víc koncertovat?
Michael: Jestli to přinese víc koncertů nevím, ale na rozdíl od Tuzexe jsem nikdy českou hudbu nedělal a říkal jsem si, že zkusit proniknout do téhle sféry by nemuselo být tak úplně od věci.

Měl to Smrtislav stejně?
Tuzex: S koncerty to ukáže čas. Je zvláštní, že česky zpívající kapela je většinou vnímaná jako mainstreamu chtivá. Co třeba Schwarzprior? Nikoho ani nenapadne, že by chtěli s písničkou Smrt, láska, chcaní na Evropu 2.

Michaeli, v jednom rozhovoru říkáš, že kariérní rutina by tě zabila. Změnil se v průběhu let tvůj pohled na stereotyp, když vezmeme v potaz, že momentálně pracuješ za barem?
Michael: Beru to tak, že člověk zkrátka něco dělat musí. Čím je člověk starší, tím se mu zvyšují životní náklady. Práci v baru ale neberu jako rutinní, její náplň je dost různorodá a nedělám ji zas tak dlouho.

Nebojíš se, že to ve stereotyp jednou může přerůst? Máš představu, co bys byl ochotný udělat pro to, aby se to nestalo?
Michael: Asi ještě pořád věřím, že se dá něco dokázat s kapelou a fungovat v muzikantské sféře tak, aby to člověka uživilo.

Týká se to i tebe, Tuzexi?
Tuzex: Já se o to snažím pořád, byť mi lidi za poslední dobou říkají, že jsem hrozně zhubnul.

Čím se živíš?
Tuzex: Dělám akce Bounce!Bounce!, hraju ve Vanesse, někdy produkuju a občas pro někoho dělám nějakou grafiku. Pořád to naštěstí krouží v oblasti mých zájmů. Samozřejmě bych strašně rád, aby nás Smrtislav živil. Důležitější ale je, aby fungoval, abychom si dobře zahráli, koncerty aby nějak vypadaly a aby na nás tu a tam někdo přišel.

Smrtislavem si plníš svoje dřívější hudební přání. Vracíš se i k přáním nehudebního charakteru?
Tuzex: Veškeré motání se kolem hudby je plnění dětského snu. Když jsem ve dvanácti otevřel booklet živáku Marilyna Mansona, bylo mi jasné, že tohle zkrátka musím dělat. Měl jsem ve svém okolí spoustu lidí, kteří to tak taky měli. Nakonec jsem zbyl sám.

Chceš vůbec někdy vliv Mansona odpárat?
Tuzex: Srovnávání mě moc nebaví, přijde mi to jak syndrom let minulých, kdy na všechno z ciziny u nás existovaly náhražky. Manson mě ovlivnil na začátku, měl jsem a mám hodně rád jeho starší desky. Myslím, že každý má nějakého svého rockového hrdinu. Až na kapelu Zrní.

Čeká nějaká pódiová image i Smrtislava?
Tuzex: Hodně mě baví, když kapela nějak vypadá a na pódiu se něco děje, což bych chtěl rozhodně udržet. Pořád přemýšlím, jak to ztvárnit, ale nechci, aby to působilo moc křečovitě.

Třeba kvůli mamince?
Tuzex: Maminka je naopak velký fanoušek všeho, co jsem kdy dělal. I když jsem zpíval v death-metalové kapele, líbilo se jí to. Děda třeba nebyl schopný vystát Sunshine, táta u nich jednou dokonce usnul.
Michael: U mě je podpora ze strany rodičů taky konstantní, byť jeden čas přicházely tlaky, ať jdu dělat něco pořádného. Postupem času ale pochopili, že se mnou není hnutí, a tak dál dělám to, co dělám.

Rozhovor vedli Andrea Šafářová a Adam Vrána