Recenze na nové CD Please The Trees: Havelka a spol. vsadili na upřímný ryzí rock

Nejprve si pro nezasvěcené jen v rychlosti zopakujeme noticku, která proběhla veškerými hudební weby a časopisy: Please The Trees se vydali potřetí hrát do Spojených států a když se jim v turné objevila neplánovaná díra, rozhodli se ji vyplnit nahráním písní v detroitském studiu High Bias. Nahrávka se ukázala být natolik povedená, že vzniklo celé album. Přečtěte si teď recenzi Vojtěcha Landy.

V několika recenzích jsem četl tradiční výčet hvězd, se kterými spolupracoval producent Chris Kotlay, já si ale myslím, že v tom netkví příčiny úspěchu této americká anabáze. Producent může pomoci, ale klíčová je připravenost kapely a materiál, který si se sebou přiveze.

Recenze samotná však nemá smysl, pokud si nedefinujeme, jaký typ kapely Please The Trees vlastně jsou. Havelka a spol. vsadili na upřímný ryzí rock s odkazy na hudební šedesátky i devadesátky. Je to skupina, která má své pevné místo v českém alternativním rocku, a přesto se nebojí riskovat. Kdyby mysleli čistě pragmaticky, objeli by si tradiční bašty svých fanoušků a rozhodně by se nevydávali na turné na valníku náklaďáku po českém venkově, jak mají v plánu. Dobře ví, co je čeká: posluchači žádající Kabáty a Turbo, ale přesto do toho jdou. Please The Trees se pochopitelně nikdy nestanou kapelou, která by na venkově získala nějakou masivní fanouškovskou základnu. Přesto si tvrdohlavě jdou za svou vizí a vrací rock zpátky do přírody, do okolí. Mimo příjemnou, ale zatuchlou subkutluru pražských a brněnských hipsterů.

Na netu už je k vidění první

koncertu na valníku, zatím však pouze z Prahy.

Je to fascinují show, když vidíte, jak kapela řeže do nástrojů, zatímco půl metru od nich projíždí tramvaj. A o to přesně jde – o kontakt s lidmi. Vystavit je znovu smršti ohlušujících nástrojů. Někteří si možná znechuceně zacpou uši, ale jistě se najdou mnozí, jako jsem já, kteří by byli přilepení na okně električky a v nejbližší zastávce by sprintem vystřelili z vozu v naději, že ještě stihnou alespoň část koncertu. Až takhle uhrančivou lásku k hudbě dokáže kapela vyvolat, jestliže jí propadnete.

A tahle živá energie se podařila na nové desce zachytit. Vašek Havelka, ten bláznivý hipík s kytarou, co bosý lítá po sále a omotává diváky káblem od mikrofonu, aby se pak zase vrátil na podium a rozjel tradiční souboj ve vazbení kytara vs. combo.

Já vím, dlouhé instrumentální plochy plné vazeb, často používané echo, to vše už tady mnohokrát bylo, ale každá generace si zaslouží nové rockové hrdiny. Budete-li je srovnávat s Hendrixem, nevyjdou z toho nejlépe. Srovnejte je však se současnými českými kapelami a nemají téměř konkurenci.

Ale teď už k jednotlivým písním. Album začíná s All I Wanna Do obsahující skočný kytarovkový rytmus jak z prvního alba Strokes.

Druhá A Song Is Its Own World pokračuje v energii přímočarého roku a třetí baladická Missing Feeling Nothing pak posluchače trochu zklidní. Je povedená, ale kvalit She Made Love To The Moon z předchozího alba nedosahuje.

Následuje singl Suite F, kdy poprvé zazní noisové pasáže a intermezza, která tak dobře fungují naživo, kdy se zpěvák ujme paliček a zdvojí bicí. Z desky je to dobré, ale doporučuji pustit z YouTube se skvělým psychedelickým videoklipem. Anebo si na ně zajít naživo, kde píseň patří k vrcholům playlistu.

Nejlepšími skladbami alba jsou jednoznačně Not This Way a závěrečná Consider Death. Not This Way je nově předělaná starší píseň, která původně vyšla jako vinylové splitko spolu s písní Houpacích koní a doznala notných změn. Kromě jiných aranží je také o minutu a půl kratší, díky čemuž získala mnohem větší drajv.

Přiznám se, že ačkoliv u jiných kapel texty bedlivě sleduju, u Please The Trees jsem jim nikdy nevěnoval tolik pozornosti. Zní to klišovitě, ale texty jsou zkrátka a dobře uvěřitelné a upřímné. Jednoduché myšlenky, ať už o vztazích či pocitech, které korespondují s přímočarou rockovou muzikou. Zde ukázka z Not This Way:

Miluj mě takového, jaký jsem

ne takového, jakého mě chceš mít

takhle nemůžeme nikdy fungovat

jakkoliv jinak, ale takhle ne!

Po krátké instrumentální písni S.E.K přichází vrchol alba Consider Death – sedmiminutové vábení démonů. Zde se konečně kapela může dosytosti vyřádit. Naživo jsem ji slyšel poprvé na Náplavce na koncertu věnovaném zesnulé hudební publicistce Apačce. Píseň jistě neskládali pro ni, ale kontextově sem přesně zapadla. Když Havelka do kytarového hřmotu znovu a znovu křičel „Consider be dead!“, bylo to víc než silné. Jestli se dá zhmotnit pocit, tak TO tam bylo. Všechen tem smutek a zlost ze ztráty tak úžasného člověka.

Finální píseň Petr Humpal je spíše jen takový noisový bordel, který funguje pouze naživo. Recenzi píšu po stáhnutí digitálního alba ze stránek Starcastic Records, ale na regulérním albu je prý bonus v podobě záznamu z hudebního doprovodu k básním Steva Dalachinskyho. Pokud se však rozhodnete jen pro digitální stáhnutí, mohu vám prozradit, že záznam z vystoupení lze najít i na YouTube.

Netřeba dlouhých závěrů, Please The Trees neexperimentují s elektronikou, nekombinují několik stylů dohromady, naopak, drží se ve šlépějích starého dobrého rocku, aniž by se však umazali pivním buranstvím Kabátů, či jiných pub-rockových kapel. Ani předchozí alba nebyla špatná, ale teď se jim konečně podařilo zachytit atmosféru a energii kapely v celé své kráse. Návštěva koncertu je tak „nepoznaná nutnost.“