Recenze na film Já, Olga Hepnarová: Tvůrci se se svým úkolem poprali skvěle
Olga Hepnarová je nepochybně negativně fascinující postava českých dějin. Její jméno si vybaví kdekdo, její čin téměř každý, a pokud člověk tenkrát žil, jistě nedostane z hlavy ani pohled do jejích očí, jež ho z médií sledoval. Její příběh nejspíš fascinoval i Tomáše Weinreba, který skoro dekádu žije v pomyslné přítomnosti Hepnarové – věnoval se jí (konkrétně jejímu příteli) už ve svém dokumentu zakončujícím FAMU a takřka od té doby se se svým kamarádem a kolegou Petrem Kazdou pokoušejí přivést k životu celovečerní film o poslední ženě popravené v Československu. Přečtěte si recenzi na snímek Já, Olga Hepnarová od Martina Svobody.
Snímek byl v přípravách opravdu dlouho a tvůrce provázela značná nedůvěra. Mělo se za to, že jde o nadšence, kteří oplývají snahou, ale od jejího výsledku se mnoho neočekávalo. Když se z Berlinale začaly ozývat první spokojené ohlasy, bylo třeba zpozornět. A skutečně – Já, Olga Hepnarová je plně relevantní film evropské úrovně, což je malý zázrak pro každého, kdo si uvědomuje, jak špatnou (nebo spíš neexistující) pověst naše kinematografie mimo naše hranice má. Spolu s Furiantem, Rodinným filmem, Nenasytnou Tiffany a Schmitkem (ale i dalšími) se řadí mezi díla mladých českých tvůrců, kteří chtějí konečně přinést změnu.
Černobílý snímek si svou zodpovědnost uvědomuje, možná až moc. Pokud mu lze něco důrazněji vytknout, tak že z něj má sice divák pozitivní dojem a cítí sympatie ke štábu, který byl schopný vyprodukovat dílo tak nekonformní vůči českému mainstreamovému publiku, ale zároveň je těžké říct, co má být na filmu tak moc „dobré“ z významového hlediska. O vybudování pevného světa nemůže být pochyb, ale co nám Olga vlastně říká?
Může to být neuchopitelností snímku, mnohem spíš to je ale tím, že postrádá směr. Sice víme, kam musí dojít, asi jako víme, že Titanic se na filmovém konci potopí, ale co se týče samotného příběhu nebo i skladby scén, tvůrci jako by za sebe kladli „nejadekvátnější volby“ a starali se o to, aby neudělali chybu. Celek jim ale při této snaze o detaily uniká skrze prsty.
Oplývá hutnou negativní atmosférou, která ale neutíká k politické satiře (tvůrci deklarovali, že politika pro Hepnarovou hrála minimální, pokud nějakou roli a není třeba ji pitvat). Jeho hrdinka (zajímavě ztvárněná polskou herečkou Michalinou Olszańskou) jím ale proplouvá jako mimozemšťan. Což je sice částečně omluvitelné záměry, zároveň ale chybí uvěřitelné motivace pro to, aby se z uťápnuté introvertky stala vraždící zrůda, jež nakonec ve vězení propukne v hysterii, čímž tvůrcům tak trochu rozbíjí koncept. Můžeme si říct, že byla prostě blázen, ale tak snadné východisko by asi tvůrci neslyšeli rádi.
Už jen to, že jde snímek konfrontovat na téhle úrovni, je ale velký úspěch dua Weinreb Kazda a producenta Vojtěcha Friče. Jejich snímek možná není dokonalý, ale stojí na pevných základech, autorské vizi a snaze odvyprávět komplikovaný a nejednoznačný příběh bez jiných než nezbytných zjednodušení. Historie jim tu klade pod nohy nejednu překážku (jak udělat, aby se ve film neopakoval a nebyl tezovitý, když Hepnarová sama se prostřednictvím dopisů topila v pózách a opakovala?), ale se svým úkolem se poprali skvěle.