Recenze na film Bohové Egypta: Dlouho už tu nebyl film, který by vizuálně natolik házel za hlavu „realitu“ a budoval bezbřehý fantasy svět
Při pohledu na snímek Bohové Egypta je snadné propadnout automatickému odporu. Digitální postavičky ve směšně megalomanských kulisách, klišé nad klišé, upoutávky působí jako něco zcela dětinsky tupého. Američané zase v barbarském blockbusteru znásilnili cizí kulturu! Jenže na druhou stranu, v době rádoby hlubokého mainstreamu, kdy si každá blbina hraje na temnotu a psychologickou hloubku, se může jevit naivní pseudobáje jako milé osvěžení. Přečtěte si recenzi Martina Svobody.
Alex Proyas, australský režisér, narozený však příhodně v Alexandrii, proslul silnou audiovizuální stránkou, jež čistě skrz filmovou řeč utáhne leckdy i poněkud řidší děj. Třeba ve Vráně, Já, robot a Knowing. Svůj talent zde uplatňuje naplno, protože jeho Bohové Egypta jsou především opulentní. A jsou opulentní tak moc, jak jen rozpočet dovoluje, možná ještě o kus víc. Kdyby stáli půl miliardy a ne 140 milionů, šlo by zřejmě o absolutní film, který bychom jen tak nerozdýchali, ale pro podívanou, v níž doslova v každém záběru najdeme několik vizuálních efektů naráz, je 140 milionů přece jenom strop, který tvůrce omezuje.
Bohové Egypta tedy vzdávají pokusy o fotorealističnost, jsou spíš fyzičtějším animákem, v němž se ocitají i živé hlavy a občas někdo přece jenom postavil pár kulis. Což nakonec není na škodu a jakmile si oko na tu digitální smršť zvykne, stane se podívaná možná i příjemnou. Dlouho už tu nebyl film, který by vizuálně natolik házel za hlavu „realitu“ a budoval bezbřehý fantasy svět, kde jsou velké egyptské pyramidy v podstatě nedůležité chýše oproti další všudypřítomné megalomanii.
Doposud nepadlo nic o ději, protože děj není ani tak důležitý. Bůh Set (Gerald Butler) se vzbouřil proti řádu a je potřeba, aby ho zastavil sesazený Horus (Nikolaj Coster – Waldau ze Hry o trůny) a obyčejný zlodějíček (Brenton Thwaites). Dvojice tedy putuje „typickou“ egytskou krajinou, v níž nechybí stometrové vodopády a lesy s ještě vyššími stromy (měřítky se tu vážně nikdo netrápí). Jde o ploché postavy se svými jednoduchými dilematy a nejslabším se snímek stává ve chvílích, kdy se pokouší, aby žily. Nejsilnějším v momentech, kdy jim dovoluje hláškovat a pobíhat v nesmyslné akci, protože k tomu byly stvořeny.
Existuje nějaká hranice, kdy lze filmu vytýkat, že hrdinové až moc spoléhají na náhodu, že jim v podstatě nehrozí nebezpečí, že takhle krajina, v níž se příběh odehrává, ani vzdáleně nevypadá a že egypské božstvo, jak ho známe z historie, funguje úplně jinak. Bohové Egypta nechávají tuhle hranici za sebou a nic z tohoto jim vytýkat nelze – vše podléhá tak silné stylizaci, že není pochyb o tom, že Proyas si moc dobře uvědomuje, jak nesmyslný je děj, který zobrazuje. Jenže existují báje od toho, aby dávaly smysl podle naší logiky?
Bohové Egypta se stávají tím, čím byla před sedmnácti lety (ten čas ale pádí) Sommersova Mumie, tedy roztomile přehnanou pohádkou, využívající existující mytologie jako podkladu pro velkolepý blockbuster. Škoda, že hrdinové postrádají charisma Brendana Frasera a Rachel Weisz, naopak samotná akce je ještě velkolepější a plně využívající dnešních možností.