Recenze filmu Marťan: Mattu Damonovi má smysl fandit

Na Ridleyho Scotta nebyl v posledních letech pěkný pohled. Stárnoucí režisér sice v každém svém filmu potvrzoval řemeslnou zručnost, výběr scénářů ale tvůrce kultů jako Vetřelec nebo Blade Runner srážel pod úroveň, jakou by měl při síle svého jména udržovat se zavřenýma očima...

Marťan je ale vyhlížen s novou nadějí. Zaprvé scénář obstaral zručný Drew Goddard, který sice zapáchá notoricky špatným Damonem Lindelofem, s nímž několikrát spolupracoval a který Scottovi minule vystrojil nesnesitelného Promethea, sám má však na kontě například povedenou metahororovou podívanou Chata v horách. A zadruhé příběh o Mattu Damonovi, kterak musí přežít sám na Rudé planetě, než dorazí záchrana, nevyhlíží zrovna jako námět, jenž jde zkazit na úrovni textu.

A skutečně, takhle se film Scottovi v tomhle století ještě nepovedl (když nepočítáme režisérský sestřih Království nebeského)! V mnohém připomíná aktuální Everest – boj o přežití obalený do klasického hollywoodského dějového hávu, v němž precizní režie svým audiovizuálním citem naplňuje tabulkově vše, co má správná podívaná mít.

Jako Everestu, i Marťanovi chybí „něco nad rámec“ oproti poctivému ztvárnění nápadu, to ale nic nemění na vysokém nadstandardu téhle podívané oproti zbytku produkce, navíc i přes svou dvou a čtvrt hodinovou stopáž odsýpá a nabízí mnoho intenzivních i jednoduše zábavných (díky zapomenuté mp3 si u průletů rozlehlými končinami vesmíru poslechneme ABBU i Davida Bowieho) momentů.

Matt Damon v roli marťanského MacGyvera, který by si mohl z dřívek od nanuků postavit nukleární reaktor, kdyby se mu chtělo, působí jako sympaťák, ale zároveň jako profesionál, čili fajn člověk, jemuž má smysl fandit. Možná jen zamrzí, že snímek není víc psychologický a nepracuje věrněji s pocitem samoty, nudy a monotónnosti – Damon je neustále v akci a jeden z hlavních motivů, tedy „sám na Marsu“, vlastně na diváka příliš nesálá. Chvílemi jako by se zdálo, že hrdina si za ty roky nemá ani čas chvíli sednout a odpočinout si. I proto, že se dost často vracíme na Zemi, kde pozorujeme záchranné akce, takže na dojem tíživé samoty, jaký vyvolávala Cuarónova Gravitace, rozhodně nespoléhejte.

Stejně tak nespoléhejte na zvěsti o vědecké vypilovanosti scénáře, jež ostatně provázely i Gravitaci. Přitom víme, jak to s ní dopadlo (Sandra Bullock měla problém s nedostatkem kyslíku jen tak dlouho, dokud o něm přemýšlela). I zde platí, že fyzika funguje přesně tak dlouho, dokud příběh nepotřebuje, aby fungovat nepřestala, ale na tom samozřejmě není nic špatného, protože filmy tu nejsou od toho, aby byly vědecky přesné, ale aby vyprávěly příběhy.

A příběh Marťana ve svém pozitivním nádechu, že správný chlap si vždycky poradí, se Scottovi rozhodně povedlo oživit tak, že by tomuhle režisérskému dědovi člověk rád začal zase věřit.