Radůza: V pěti jsem přečetla Jiráska. A jeho jazyk mě ovlivnil

Několik dní před oslavami 70 let konce války vydala zpěvačka Radůza netradiční album Marathon - příběh běžce. Písničky, ve kterých zpívá o všudypřítomných bojích napříč časem, doplnily její vlastní tematické povídky. Psát lehce archaickým jazykem ale Radůze nevadí, sama prý totiž vyrůstala na knížkách, které většina z nás nepřečte ani během dospělého života.

Když jsme spolu mluvily loni v dubnu, měla jste zbrusu nové album Gaia. Tehdy jste říkala, že už máte hotových pár písniček na další desku. Mluvila jste o Marathonu?
Ano. Měla už jsem napsané nějaké písničky a věděla jsem, že k nim přidám i povídky.

Radůza: Luk a šíp mi připomněly, jak rychle se může život otočit

Jak jste ke konceptu písničky – knížka povídek, který jste pojmenovala jako chansonetto, došla?
K myšlence mě přivedl spisovatel a autor scénáře Habermannova mlýna Josef Urban. Požádal mě, abych napsala hudbu k jeho chystanému filmu (podle autorské knihy z období okupace Tenkrát v ráji s Karlem Rodenem, snímek by měl být hotový příští rok, pozn. red.) a v průběhu spolupráce ho napadlo, že bych písničky mohla udělat víc epicky – tak, aby vytvořily příběh.

Za skladbami tedy nestál přímo váš osobní zájem o historii?
Bez osobního zájmu bych to samozřejmě nemohla udělat, protože celá práce obnášela i hodně rešerší. Takové věci, jako jestli se za třicetileté války používaly střelné zbraně, jsem opravdu nevěděla.

Pomáhal vám s rešeršemi někdo?
Ne, všechno jsem si dohledala sama. Sama jsem si i vybrala bitvy, o kterých zpívám.

Na základě jakého klíče?
Chtěla jsem, aby to byl průřez dějinami. Od bitvy u Marathonu, což je událost s přesahem do dneška (rozhovor jsme dělaly den po pražském marathonu, pozn. red.), až po druhou světovou válku. Ale ne všechno, co jsem chtěla zpracovat, se mi do formátu vešlo. Nedostalo se například na Gándhího.

Radůza spojila písničky s povídkou a vydává knižní muzikál o válce

Když jsem si povídky pročítala, měla jsem pocit, že spíš než o válce jako takové vyprávíte o souboji hlavy a srdce, o tom, že lásku ani nic jiného si člověk nemůže vynutit. Že jsou to spíš metafory.
Jde tu o příběh člověka, který ať se narodí v kterékoliv době, pokaždé v ní jako na potvoru probíhá konflikt. Vlastně se mu nedá vyhnout. Psala jsem o tom, jak tenhle svár prožívá dítě, žena, muž, pes, blecha – i když to je samozřejmě velká metafora. Zkrátka jak ho prožívá každá ze zúčastněných stran.

Příběhy jste doplnila hudbou, která v mnoha případech nástrojově, zvukově i atmosférou ilustruje dobu, o které se vypráví. Je Marathon – příběh běžce deska vhodná taky pro děti, třeba jako učební materiál do hodiny dějepisu?
Nemyslím si. Rodiče byli vojáci a můj dědeček pořád tvrdil, že bude válka, celé dětství jsem proto prožila tak, že jsem se ráno vyběhla podívat na dvorek, jestli nepadají bomby. Dost mě to strašilo. Jazyk, kterým povídky vyprávím, je navíc poměrně složitý, byť jsem se ho směrem k současnosti snažila zjednodušit.
Samotné písničky pak vycházejí z českého folkloru, ale je fakt, že některé skladby, třeba Jeannine, mají dobový nádech. Do moderní (po)doby to zase překulila elektrická kytara. Propojení minulosti a současnosti desce, myslím, sluší.

Říkáte, že jste se při psaní snažila přizpůsobit jazyk době, o kterou jste zrovna vyprávěla. Bylo pro vás těžké přeskakovat z jednoho jazykového „rejstříku“ do druhého?  
Ani ne. Kamarádi se mi vždycky smáli, že v běžné mluvě používám archaická slova. A moje děti to mají po mně! Syn třeba říká, že se odebere do třídy, dcera se zase snažila prosadit, abychom doma používali infinitivy s –ti na konci. Nicméně třeba jazyk, kterým jsem napsala povídku Matka, není barokní čeština, to by nikdo číst nechtěl. Je to stylizovaný jazyk konce 19. století, což je ale jazyk, který je mi vlastní, který jsem četla a který ve mně zůstal zakódovaný.

Na jakých knížkách jste vyrůstala?
Číst jsem se naučila ve čtyřech letech, a protože jsem byla u prarodičů, kteří neměli moc dětských knížek, přečetla jsem nejdřív Erbenovu Kytici, pak, když mi bylo asi pět a půl, jsem pořád dokola četla povídky a Babičku od Boženy Němcové. Taky Psohlavce a Staré pověsti české od Jiráska, Viktora Huga…

Vy jste v pěti letech přečetla Psohlavce?
Jo. I když F. L. Věka jsem přečetla až později. A třeba z Viktora Huga si nepamatuju nic. Já byla tehdy jen ráda, že si můžu číst.

Mají děti po vás i tohle?
Dcera se sama od sebe naučila číst taky ve čtyřech letech, syn je dyslektik. Ale zase píše knihy.

Ještě zpátky k desce. Je náhoda, že vychází v době, kdy se slaví 70 let od konce 2. světové války?
Říkala jsem si, že by bylo hezké vydat ji v den výročí. Napsala bych ji ale, i kdybych to k datu oslav nestihla.

Když jste vydala album Gaia, fanoušci si stěžovali, že na něm málo hrajete na akordeon. Ani tady ho ale není moc.
Ale je, jenže je schovaný; používám ho jako harmonický nástroj. Nicméně vždycky říkám, že kdybych pokaždé dělala to, co po mně lidi chtějí a co očekávají, dodnes bych stála na ulici a hrála Yellow Submarine.

Tématem minulého alba bylo mimo jiné i lukostřelba, které jste se tehdy začala věnovat. Ještě střílíte?
Propadla jsem tomu ještě víc, koupila jsem si karbonový luk a začala jsem jezdit po závodech. A absolvovala jsem víkendový kurz u vicemistra světa v 3D v lukostřelbě, což mi výrazně prospělo.

Co je to 3D lukostřelba?
To je střelba v terénu na 3D terče zvířat z pěny. Je poměrně těžká, protože se střílí přes terénní nerovnosti, mezi stromy, ze skály a tak podobně. A máte k dispozici jenom jeden šíp. Když se netrefíte, smůla, zvíře uteče. Každopádně je to daleko zábavnější než střílet do terče pověšeného někde na stromě.

Jak vám to jde?
Absolvovala jsem dva závody, přičemž ty první byly výsledkově katastrofické. Měla jsem nový, silnější luk, který nestřílí obloukem, a pořád jsem proto přestřelovala. Druhé závody byly lepší. Teď sice nemám o víkendech moc čas, ale chystám se na další klání a doufám, že budu stát na bedně!

Kolik času vám tak zbývá na trénink?
Postavila jsem si střelnici doma, takže můžu střílet každý den. Denně to chce vystřelit tak sto šípů.

Na střelnici ale potřebujete docela hodně místa, ne?
Střílím do dřevníku. Šíp dokáže letět až 200 metrů, takže jsem si za dřevník radši natáhla ještě speciální síť, která šíp zachytí. A střílím jen tehdy, když děti nejsou doma. Ale je fakt, že jsem se zlepšila a už neřeším, jestli trefím terč. Teď jde o to, abych se trefila do jeho středu (ukazuje malé kolečko velikosti biatlonového terče).

Máte takové biatlonové problémy.
Taky už mě napadlo, že by bylo fajn zkusit biatlon!

Děti lukostřelba taky baví?
Mají dohromady jeden luk a občas střílí. Ale pro ně je to dost statické a náročné na soustředění. Dcera radši jezdí na kajaku a syn leze po stěně.