Sochy mají zlomené nosy, protože mnoho starověkých Egypťanů věřilo, že sochy mají „životní sílu“. A pokud k moci nastoupila nová skupina, opozice či protivník, pak nejlepší způsob, jak sochu její životní síly zbavit, bylo rozbít jí nos, říká Adela Oppenheim, kurátorka oddělení egyptského umění v Metropolitním muzeu umění v New Yorku.
Rituál otevírání úst
Starověcí Egypťané si nemysleli, že sochy – navzdory své životní síle – jsou schopné vstát a chodit, protože byly z kamene, kovu nebo dřeva, a také si nemysleli, že jejich sochy doopravdy dýchají, na druhou stranu ale ty sochy měly životní sílu – a život přichází nosem, kterým člověk dýchá.
Na sochách se prováděly různé ceremonie, včetně „rituálu otevírání úst“. Při něm se socha potřela oleji a zvedaly se k ní různé objekty, o kterých se předpokládalo, že ji oživí. „Tento rituál soše dodal něco jako život a moc,“ uvedla Oppenheim.
Touha zadusit
Víra, že sochy mají životní sílu, byla tak rozšířená, že vedla protivníky k touze tuto sílu zadusit, pokud cítili, že by jim mohla škodit, například když začali rozebírat, přebudovávat, vykrádat nebo znesvěcovat chrámy, hrobky a další posvátná místa, kde podle jejich víry sochy disponovaly životní silou, kterou by proti vetřelcům mohly použít. Lidé tehdy dokonce věřili, že stejnou sílu mají také hieroglyfy nebo další druhy zobrazení zvířat nebo lidí.
„V zásadě jste to museli zabít a jedním ze způsobů bylo uříznout nos sochy, aby nemohla dýchat,“ uvedla Oppenheim. „Někdy se ovšem protivníci nezastavili jen u nosu. Někteří také rozbili nebo poškodili obličej, paže a nohy, aby životní sílu deaktivovali,“ řekla dále vědkyně.
Existují samozřejmě také případy, kdy sochy z přirozených příčin spadly a v důsledku toho přišly o nos. Další nosy padly za oběť přírodním vlivům, jako je eroze způsobená větrem či deštěm. „Obvykle však lze podle stop na soše poznat, jestli byl nos zničen záměrně,“ dodala Oppenheim.
