Můžu si ho pohladit? Posedy od Posedlých fascinují hlavně měšťáky
Dva architekti, grafici, andragožka a jaderný fyzik přijdou do baru...Vtip by mohl dopadnout jakkoli, ale tenhle skončil veselým projektem a posedlostí pro druhou nejčastější stavbu u nás. Tam kde fantazie jiných končí, začínají Posedlí tvořit. Posedům věnovali 5 let života, dobyli s nimi designové přehlídky a přiměli měšťáky chodit po lesích s Atlasem posedů v ruce. „Pro lidi z města je posed nostalgií,“ říkají Posedlí v rozhovoru o designu, lesních stavbách a projektu, který spojuje babičky s vnoučaty.
Odkud se vzala vaše podsedlost posedy? Má někdo z Posedlých blízko k myslivosti?
K myslivosti jako takové ne. Posedy pro nás byly vlastně znouzecnost. Dali jsme se dohromady jako velmi nesourodá skupinka přátel, kteří by rádi společně něco vytvořili a prezentovali to na Designbloku. A tak architekt, dva grafici, jaderný fyzik a andragožka našli společný průsečík právě v posedech. Nutno přiznat, že podstatnou roli v tom hrálo i několik lahví vína.
I když nikdo z vás nevystudoval design, rychle jste se začali účastnit předních designérských přehlídek a získávali nominace v soutěžích. Všimla si vás laická i odborná veřejnost a začalo o něco jít. Změnilo to váš přístup k tvorbě?
Doufali jsme, že ne, ale chvílemi jsme cítili tlak a zodpovědnost za další projekt, se kterým přijdeme. Snažíme se na jednu stranu naši práci profesionalizovat, ale zároveň si zachovat i nadhled a tvořit stejně posedle jako doposud. Vzhledem k omezeným časovým možnostem a neziskovosti celého projektu se nám posedlost stále nevytrácí.
Brzy se vám povedlo vtipným konceptem dobýt i hlavní město. Na Designbloku, který je plný stylového nábytku, skla a bytových doplňků, jste představili první posedovou expozici. Jak na Prahu slon v porcelánu zapůsobil?
Myslím, že komentáře typu „Můžu si ho pohladit?“ nebo „Mohl bych si vzít šišku na památku?“ hovoří samy za sebe.
Jak vnímáte současný design? A jak designéři vnímají vás? Použili jste druhou nejčastější stavbu u nás a dáváte jí jiné významy a nová podobenství.
Na to, jak nás vnímají designéři, se asi raději zeptejte jich samotných. Setkali jsme se s různými přístupy. Od ťukání na čelo, po plácání po ramenou. Oproti „profesionálům“ máme jednu velkou výhodu. Design nás neživí. Je to pro nás zábava, a proto si můžeme dovolit víc. A udělat třeba na první pohled nesmyslný stojánek, pro který najdeme přes 400 využití.
Velkou verzi posedového stojánku můžete využít stovkami způsobů. Neztratí se ale ani miniposed. Foto: Posedlí
Ano, ve vaší posedové tvorbě najdeme atlas, pexeso, typologickou mapu a skládačku, ale také multifunkční kovový stojánek. Ten označujete za druhou nejpraktičtější věc na světě. Jaký předmět ho předběhl?
Nebyl to „předmět“, ale jedno staré pořekadlo říká, že „nejpraktičtější věcí na světě je dobrá teorie.“ A o tom jsme se nechtěli hádat.
Před nedávnem jste oslavili pět let vzniku. Za tu dobu jste instalovali pár posedů také do dalších českých měst. Sedí lesní stavby do urbanistické zástavby?
Cílem urbanismu je utvářet a ideálně rozvíjet sídelní útvary jako funkční celky, tedy nejen města, ale i vesnice. Pokud tedy najdeme posedu funkci rozvíjející sídelní útvar, ačkoli je to původně „jen“ lesní stavba, může mít podle nás své místo i v urbanismu města. Tyto funkce jsme našli například v knihovničkách, rozhlednách nebo prolézačkách pro dospělé. Posed má ve městě rozhodně co nabídnout. Hlavně člověka vytrhne ze stereotypu a donutí ho zavzpomínat třeba na něco hezkého, co v lese prožil.
Posedlí mají svůj původ v Plzni, která letos z titulu Evropského hlavního města kultury mobilizuje všechny své umělecké síly. Chystáte něco i na domácím poli?
Nás nikdo nemobilizoval, takže ne. Zdá se, že všichni vědí, že jsme z Plzně, protože se k ní hrdě hlásíme, ale protože jsme převážně tvořili v Praze, tak nás v Plzni neberou jako rodáky (směje se).
Do mapování posedů se snažíte zapojit i veřejnost. Jak jste úspěšní třeba u měšťáků?
Právě od měšťáků dostáváme nejčastěji zpětnou vazbu – zasílají nám fotografie s posedy, které potkají cestou z města. Vybaveni naším Atlasem posedů je už poznávají a dokážou je popsat. Cítíme, že pro lidi z města je posed určitou nostalgií, vzpomínkou na dětství nebo mládí. Lidé na venkově je berou více jako samozřejmost a součást života.
Posedlý myslivec Albert měsíc objížděl Českou republiku s pojízdným posedem k propagaci filmu Tomáše Vorla Cesta do lesa. Foto: Posedlí
A co se dá vlastně na posedu kromě posedávání dělat?
Na to se zeptejte nějaké zamilované dvojice, puberťáků nebo malých dětí. Určitě vám něco poradí.
Jak se na to dívají myslivci a lesníci? Smějí se vlastně posedy užívat k turistickým účelům?
Ano, smějí. Jen je třeba chovat se slušně a nic neničit. Pouze když je posed zamčený, nedobývejte se do něj. Proto jsme vytvořili zásady chování na posedu, které nám posvětil děkan brněnské lesnické fakulty a schvaluje ho i 9 z 10 myslivců.
Vaše sympatické nápady neskončily jen posedů. Naplno jste rozjeli i módní projekt ODBABI, do kterého se zapojila i známá návrhářka Josefina Bakošová. Přibližte nám jeho myšlenku.
Přišlo nám líto, jak se v dnešní době s žádostí o radu obracíme častěji na Google, než na vlastní prarodiče. Přitom naše babičky mají dovednosti a znalosti, které nám dnes chybí a pomalu mizí. Cítili jsme, že mezi nejstarší a nejmladší generací chybí společná témata a propojení. Většina babiček umí šít, plést, háčkovat a mnohé by chtěly i něco tvořit pro svá vnoučata jako dřív. My ale o jejich „výtvory“ nestojíme, protože jsou nemoderní. Přitom si ale věci, které se nám líbí, neumíme sami vytvořit. A tak nás napadlo vytvořit originální, ale jednoduchý střih, ke kterému si koupíte látku, která se vám líbí, a s celým balíčkem pak zajdete na nedělní oběd za svojí babičkou a požádáte ji, aby šaty s vámi ušila. Babička je ráda, že je opět užitečná, může vám něco předat a vy získáte speciální kousek oblečení, ke kterému máte úplně jiný vztah. Je totiž od babi.
Posedlým pomáhaly s modely z polotovarů vlastní i půjčené babičky. Tenhle kousek je od babi Vlasty. Foto: Posedlí
Oslovuje dnes šití mladou generaci?
Ano, touha po originálním kousku stále přetrvává. Šijí i mladí kluci. Zajímají se o módu s přesahem a jsou ochotni si ji i dotvořit sami. Motto naší první kolekce bylo „Člověka nezbavuje nudy spotřeba, ale pouze vlastní aktivita.“ A máme pocit, že to podobně cítí stále více lidí.
Za dobu své existence prošli Posedlí několika personálními změnami. Chvíli se mluvilo i o rozpadu. Jak to vypadá teď?
Posedlí nás všechny stojí hodně volného času a peněz a občas i nervů. Jednou za čas někdo řekne, že už se tomu nechce nebo nemůže věnovat a my to respektujeme, i když nás to mrzí. Někdo si dá dočasnou pauzu, někdo odejde natrvalo, někdo se opět vrátí. Nyní mezi sebou máme tzv. aktivní a neaktivní členy, kteří opět naskočí, až budou mít chuť.
Jaké jsou vaše plány a cíle?
Přes léto budeme bádat na poli posedologie a rádi bychom se vrátili ke stavění posedů, i když už na trochu jiné úrovni. Ačkoli jsme se už několikrát zapřísáhli, že už nikdy žádný nepostavíme.
