Pořád jsem to já: Oscarový film ukáže, jak se život mění v noční můru
Julianne Mooreová dostala za svou exhibici ve filmu Pořád jsem to já Oscara po právu. Důležitější je ale fakt, že zaujmout dokáže i děj. Z podtextu příběhu o inteligentní ženě, jíž lékaři objeví vážnou nemoc, totiž vyčteme absolutní noční můru - tedy přesný opak amerického snu.
Filmy jako Pořád jsem to já (Still Alice) nevyvolávají zrovna pocit, že by bylo zvlášť nutné je vidět. Vznešený námět o nevyléčitelné nemoci, exhibice slavné herečky, upoutávky se spoustou slz… Takový kousek si můžete pustit v hlavě klidně hned teď, protože prostě víte, jak bude vypadat. Snímek Pořád jsem to já se sice tomuto scénáři nevzdálil úplně, ale nakonec naštěstí nabízí o kus snesitelnější podívanou, než tyhle „oscarovky do počtu“ většinou zvládají.
Nemá smysl chválit herce; když má áčkový hollywoodský herec tolik prostoru jako Julianne Mooreová, předvede prostě profesionální výkon. Na tom není mnoho divného nebo překvapivého. Oscara si odnesla po právu, však taky celá její role byla konstruována, aby se to stalo. Důležitější je, že zaujmout dokáže i děj. Příběh o inteligentní jazykovědkyni, jíž lékaři diagnostikují vzácnou formu Alzheimerovy choroby, která jí začne brzy stravovat paměť a hrozí také tím, že se bude týkat i jejích dětí.
Začněme od méně zdařilého: Samotné drama o ženě, jež postupně upadá do světa zapomnění, se nepovedlo zachytit zcela bezchybně – k procesu zapomínání dochází až příliš rychle, dřív, než si vůbec stihneme k hrdinčině osobnosti utvořit vztah. Jde o určitou limitaci filmového média, dovyprávět za hodinu a půl několik měsíců života není úplně snadné a nutně tak musí dojít ke spoustě zkratek.
V čem už se zdá Pořád jsem to já zajímavější, je podtext, z nějž můžeme vyčíst absolutní noční můru, přesný opak amerického snu. Dobře zajištěná žena, která se vypracovala na vrchol, zajistila rodinu a vybudovala si silné jméno pro sebe i své blízké, přijde rázem o všechny jistoty. Ztrácí vazbu k fyzickému majetku, vztahům, dokonce i zajištění rodiny padá s možností, že po ní porouchaný gen podědily její děti. Tady je skutečná tíže, která jinak povrchní film posouvá k mnohem sugestivnějšímu zážitku. Představa nezasloužené ztráty všeho, co člověk za život vybuduje, skutečně může vyvolat mrazení v zádech.
Zatímco onen první plán nezašel tak daleko, jak by měl – nezobrazuje Mooreovou úplně zbavenou důstojnosti, ve špíně a v největším stavu deliria, protože to by na mainstreamové drama bylo prostě příliš, onen druhý plán může dojem posunout od typického žadonění o ceny k filmu se skutečnou hodnotou. Těžko říct, jestli tvůrčí duo Richard Glatzer a Wash Westmoreland tuto rovinu do filmu vložilo záměrně, nebo z něj vyplývá stejně, jako by vyplývala z přítomnosti Alzheimerovy choroby v životě kohokoliv. Zajímavému výsledku to ale nic neubírá.
Pořád jsem to já (Still Alice)
USA, drama, 100 minut
Režie: Richard Glatzer, Wash Wastmoreland
Hrají: Julianne Moore, Alec Baldwin, Kristen Stewart, Kate Bosworth, Shane McRae
Premiéra v ČR: 16. 4. 2015