Pop podle Young Fathers? Texty o rasismu i hudba ghetta
White Men Are Black Men Too - tak nazvali edinburghští Young Fathers druhé studiové album. A vytvořili tím svůj trademark, něco, co je vystihuje od hlavy k patě. Od ani černé, ani bílé kůže až po duši. Trojice sedmadvacetiletých spolupracovníků natočila manifest o aktuálním stavu společnosti a budoucí relikvii hudební scény přelomu aktuálního desetiletí.
„Nebylo to o vítězství nebo prohře, to jsme nikdy neřekli. Výhra je třešnička na dortu. Ale ceny nám neřeknou nic, co bychom už nevěděli.“ Když Graham Hastings, Alloysious Massaquoi a Kayus Bankole alias Young Fathers loni zvítězili na prestižní hudebním mítinku Mercury Prize s deskou Dead coby outsideři, ignorovali výzvy fotografů k úsměvům. Nepřetvařovali se ani nepohrdali výhrou.
Young Fathers se jen chvíli po Mercury Prize ukázali v Praze
I bez ceny od hudebních kritiků znali dobře, sakra dobře sebe i svůj potenciál. Jejich s(ebe)vědomí jim nedává jinou možnost než produkovat hudbu, která pokládá otázky místo jiných. A to v rychlém sledu: od přijetí sošky z rukou poroty Mercury Prize uběhlo do vypuštění názorově vyzývavého alba White Men Are Black Men Too jen pět měsíců.
East India Youth – To v instrumentální elektronice dlouho nebylo
Mercury Prize sice shrábli recenzovaní Young Fathers, nebezpečně jim ale šlapal na paty vzhledem nenápadný a hudebně lehko přehlédnutelný sólista William Martin Doyle aka East India Youth. Chlapík, jenž „počítačové muzice vtiskl plnokrevnost,“ hýří až nevídanou produktivitou – debut vydal ani ne před rokem a už se chlubí novinkou Culture of Volume. Ta ještě více bředne do elektroniky a horrorové prvky atmosféru místy obohacují tak, že připomíná čerstvou hudební prvotinu filmového režiséra Johna Carpentera. Doyle však navrch fascinuje skvělým zpěvem, v instrumentální elektronice slyšitelným tak zřídka; křivka jeho výšek se vychyluje stejně nepředvídatelně jako život sám. Jestliže finále loňských Mercury Prize bylo napínavé, to letošní by s vědomím dvou skvělých nových desek mohlo mít charakter vyloženě nervy drásající. (Adam Vrána)
Co je pop? zní otázka první. Všechno, co by měly slyšet masy. Tedy to, že svět se nepotýká jen s problémy Taylor Swift a jejích odpůrců, co „ji budou nenávidět (nenávidět, nenávidět)“, a že „lamači srdcí budou lámat (lámat, lámat)“. Ano, je smutné, že takto zní nejen píseň Shake It Off hvězdy současné holčičí popové scény, ale popová produkce takřka v celém svém rozsahu. „Pop nereprezentuje kulturu takovou, jaká doopravdy je“ – uvedený slogan se ve spojitosti s kapelou stává pomalu evergreenem. Ta přitom nežádá osvětu, jen myšlenkový kontrast toho, co pop říká a říct může. A ukázat lidem skotskou „Ameriku“.
Takovou, v níž svět není černobílý, ale barevný. Název alba má sloužit coby další přezdívka Young Fathers – rodilého Skota, Liberijce a potomka nigerských rodičů. Kolektiv. Ve skladbě Sirens zacházejí ještě dál – tady se nehraje na rasu. Ani na zneužití moci coby dalšího tématu alba. Pokud je těmto motivům něco nadřazené, pak je to individualita. Ani trestně činný policista není slintající vlčí bestie, ale otec, manžel či bratr, zkrátka člověk.
Ostatně za vše mluví prohlášení Grahama Hastingse na téma, komu by skupina prezentovala nové album, pokud by měla jen jednu možnost: „Přehráli bychom ho skupince rasistů. Pokud ho přehraješ lidem s opačnými postoji, otevřeš jim oči v tom, že všichni nejsou stejní. Ukážeš jim, že není žádná bílá a černá.“
Co není hip-hop? ptají se zase Young Fathers na jiném místě. Minimálně celé nové album – chybí na něm totiž jeho „odvrácená, agresivní a naštvaná podoba“. Maximálně lživé hudební deníky tak zvaných spasitelů hip-hopu, za něž rapuje kaviár v žaludku a hraje cinkající zlatá náušnice v levé dírce. Do definice tohoto žánru se plně vejdou snad jen zvukové otisky staré hiphopové školy, jejichž obrysy vylézají na povrch v hitu Old Rock n Roll. Ten díky zvonivé metafoře rušných ulic a komunitním pokřikům teleportuje střemhlav do černošského ghetta.
Young Fathers na White Men Are Black Men Too shrnují diskutovaná témata současných generací uvnitř novátorského a 
mimořádně eklektického hudebního počinu. Jsou slyšet – formou definicí nabízejí nové způsoby nazírání na svět a ještě k tomu si dovolují bourat zvukové hranice. Jsou přístupní a nepřístupní zároveň. Jejich suverenita? Stoprocentní.
Young Fathers – White Men Are Black Men Too
Vydavatelství: Big Dada
Celkový čas: 38:53
Seznam skladeb: Still Running, Shame, Feasting, 27, Rain or Shine, Sirens, Old Rock n Roll, Nest, Liberated, John Doe, Dare Me