Pink Floyd se loučí. A rozjímají jako nikdy před tím
Téměř padesátiletá kariéra Pink Floyd se na novém albu The Endless River uzavírá tím nejlepším možným způsobem. S trochou patosu a se vzpomínkami na kamaráda i na zvuk, který kapelu celé roky definoval.
The Endless River není album, kterým se dá do proudu hudby Pink Floyd naskočit. A není to ani album pro sváteční posluchače. Je to srdce, které kapela věnuje na rozloučenou svým celoživotním fanouškům; ovšem srdce Gilmourových Pink Floyd, odlišných od starší verze skupiny pod vedením Rogera Waterse. Na vzniku nového alba se nepodílel, jak sám fanouškům připomněl, z kapely odešel před třiceti lety a ta úspěšně hrála i bez něj.
Poslechněte si Pink Floyd v Youradiu
Dominantní osobou desky je – i přesto, že v roce 2008 zemřel – klávesista Rick Wright. Materiál The Endless River totiž vznikl před dvaceti lety, kdy Pink Floyd nahrávali předposlední album The Division Bell. Zbylými zhruba dvaceti hodinami se ostatní členové, kytarista David Gilmour a bubeník Nick Mason, za pomoci spolupracovníků probrali a sestavili téměř hodinový podklad pro novinku. Doplnili jej několika novými částmi, přidali doprovodné vokály a nechali Gilmourovu manželku, spisovatelku Polly Samsonovou, složit k jedné písni text.
The Endless River je ve své podstatě pietiní album, postavené převážně na Wrightových klávesách; plánovaně posbírané a sestavené tak, aby je upřednostnilo víc než kterékoliv nahrávka Pink Floyd před tím. (Opomenout ale samozřejmě nelze ani Gilmourovu kytaru, jejíž zvuk je i po letech nezaměnitelný a dává tušit, že zatímco Pink Floyd končí, Gilmourovo příští sólové album je důvodem, proč hledět do budoucnosti s nadějí).
Až na jednu výjimku (závěrečná Louder Than Words) jde o čistě instrumentální desku a sám název dost jasně napovídá, co od ní čekat. Proud téhle nekonečné řeky není úplně jednolitý, ale tak to nebývá ani ve skutečnosti, ani v hudbě (vzpomeňme na Smetanovu Vltavu). Pink Floyd, věrni zvyklostem z dob, kdy se ještě desky vydávaly pouze na vinylu, rozdělili album na čtyři části. Každá z nich má svoje téma a drží pohromadě, zároveň však plynule vplouvá do další. Některé říční zákruty ale z onoho mohutného proudu vyčnívají: závěr druhé části, skladba Anisina s kouzelným saxofonem, nebo osudově znějící (sic) Autumn ’68 z prostředku části třetí. A samozřejmě zmíněná Louder Than Words; zdaleka sice nepatří do zlatého fondu Pink Floyd, je ale až nostalgicky povědomá a dává tak velmi dojemné poslední sbohem.
Je rozhodně dobře, že album vzniklo jako vzpomínka na kamaráda: ještě žádná deska Pink Floyd totiž nebyla až takhle meditativní. Není tedy asi divu, že sami členové ji poněkud rozporuplně definují jako ambient. Díky množství materiálu, který měli dva poslední členové kapely k dispozici, ovšem The Endless River zní, jako kdyby ta dvě desetiletí od The Division Bell vůbec neuplynula.
Jistě, The En
dless River se nemůže srovnávat s klasikou The Wall, The Dark Side of the Moon nebo Wish You Were Here. Tvoří jim ale více než důstojný dovětek a v příběhu jedné z nejlepších kapel všech dob si své místo zaslouží.
Pink Floyd – The Endless River
Vydavatelství: Columbia
Celkový čas: 52:47
Seznam skladeb: Things Left Unsaid, It’s What We Do, Ebb and Flow, Sum, Skins, Unsung, Anisina, The Lost Art of Conservation, On Noodle Street, Night Light, Allons-Y (1), Autumn ’68, Allons-Y (2), Talkin’ Hawkin’, Calling, Eyes to Pearls, Surfacing, Louder Than Words