Petr Kotvald: Jako třiceti, čtyřicetiletý jsem byl mnohem duchovnější než dneska
Petr Kotvald slaví. Ke třicetinám sólového zpívání vydává nádherně vypravený trojdiskový komplet nazvaný EXXXclusive. Z jedenašedesáti písní je jich tu jedenáct úplně nových. Kompilace je tedy jednak ohlédnutím za dosavadní Petrovou úspěšnou dráhou, jednak pohledem do současnosti. A z tohoto pohledu se zdá, že Petr Kotvald má zaděláno i na skvělou budoucnost. Však už taky pilně pracuje na dalším novinkovém albu.
Na scéně se vyskytujete jako sólista třicet let; to už je hezké jubileum. Jak rád se ohlížíte za tím, co jste během těch let dokázal?
Moc se neohlížím. Navíc nemám rád okázalé oslavy. Dokonce, i když mě někdo pozve na své oslavy, většinou odmítám. Za tím stojí dnes už nežijící hudební vydavatel a archivář Karel Knechtl. Kolem svých čtyřicátin jsem vydával album a chtěl jsem je spojit s nějakou oslavou. On mi tenkrát řekl, ať to nedělám. Že mě lidi chtějí slyšet zpívat, a ne se dívat, jak na pódiu něco slavím a defilují po něm lidé, kteří se mnou vlastně nemají nic společného. Toho se dodnes držím.
Takže nechodíte ani gratulovat kolegům na jejich oslavné koncerty…
Ne. Odmítl jsem to, samozřejmě s veškerou úctou, i týmu Karla Gotta. Mám pocit, že mnozí se na takové akce jdou spíš zviditelnit, ukázat se po boku slavného kolegy. To nic uměleckého nepřináší. A vůbec, půlení slávy, přiznám se, jsem si na jevišti užil dost. Když jsem pak v roce 1986 začal zpívat sám, zařekl jsem se, že pokud to nebudu opravdu cítit, už nikdy s nikým nenatočím žádný duet. Rád jsem sám za sebe.
Dodržel jste to?
Jeden duet jsem přece jen natočil, a to s Leonou Machálkovou v roce 1998 na moje vánoční album. Vždyť jsou Vánoce je remake krásné písničky z šedesátých let. Ta prostě musela vzniknout.
Kdo by musel přijít s nabídkou na duet, abyste to vzal?
(smích) Teď to řeknu, a jeho management přijde s tím, že se mnou v žádném případě… No dobře. Dal bych si duet třeba s Georgem Michaelem. To je člověk s obrovským talentem, kterého si ohromně vážím. Byl jsem několikrát na jeho koncertech a vždycky to byl skvělý zážitek. Na celý život.
Neslavíte tedy na pódiu, ale určitě slavíte skrz cédéčka. Trojkomplet EXXXclusive je přece obrovská oslava!
Určitě, to máte pravdu. Celé to vznikalo postupně. S Jindrou Parmou a Pavlem Cmíralem jsme si řekli, že uděláme novinkové album příjemných moderních popových písniček. Když jsme měli něco natočeno, šel jsem s tím na vydavatelství. Tam mi řekli o plánu vydat exxxclusivní výběr mých hitů. To byla obrovská nabídka, a tak vzniklo vlastně obojí. V rámci tohoto trojdiskového kompletu je jedno cédéčko víc než z půlky novinkové, novinek je tu jedenáct.
Přitom mám pocit kontinuity: ty nové věci s těmi staršími krásně ladí.
Díky za ten pocit. Snažil jsem se, aby to tak bylo. Bylo to nakonec mé nejdůležitější kritérium pro výběr. Je pravda, že ty starší songy pořád šlapou a ty nové k nim sedí. Musím říct, že jsem ve svém profesním životě měl obrovské štěstí na Jindru Parmu. On byl vždycky jak v aranžování, tak třeba v programingu ne krok, ale o dva nebo tři kroky napřed. Takže písničky z konce osmdesátých let a mladší jsou ve zvuku souměřitelné s těmi novinkami.
Vybírat na tuhle kompilaci asi nebylo jednoduché, ale zřejmě to bylo příjemné; je to tak?
Určitě. Snažil jsem se, aby každá písnička na desce ladila s tou předcházející, aby se odvíjela od té písně před ní. Aby šly ty písně příjemně za sebou. A k té obtížnosti: některé písničky jsem na tenhle výběr zařadit nemohl, i když je třeba miluju. Zdálo se mi, že v dané kompilaci by nefungovaly. Chtěl jsem, aby to byl výběr moderní, současný, a nikoliv archaický.
Písně na výběru neřadíte chronologicky, ale tematicky. Většinu lidí asi hned praští do očí třeba blok věnovaný sexu!
(smích) To je pravda. Novinky na tom třetím disku jsem potřeboval do jeho výsledné stopáže nějak smysluplně doplnit staršími věcmi, a napadly mě právě ty bloky. Třeba sex. Nebo vesmír.
Určitě pětadevadesát procent celého výběru jsou písničky autorského dua Parma – Cmíral. Tedy vašich dvorních autorů.
Je to tak. Potkal jsem se s nimi v počátcích svého profesionálního zpívání. S Pavlem Cmíralem dříve, s Jindrou Parmou o něco později, až když jsem vystupoval s Hanou Zagorovou a Standou Hložkem. A s oběma jsme si ohromně sedli.
Jiní autoři se na tomhle výběru objevují opravdu výjimečně, jednou z těch výjimek je například Martin Blažek. Ten napsal písničku Jezu Kriste, listuj bystře. Ta se taky od těch ostatních trochu liší.
To je nádherná věc! Martinovi je třiadvacet a hraje v mojí doprovodné kapele Trik. Absolvoval skladbu na konzervatoři a je to báječný autor. Navíc skvěle zpívá, taky má svoji kapelu Artmosphere. Předloni jsem od Pavla Cmírala dostal mailem vánoční přání – básničku, jako rozhovor Petra Kotvalda s Kristem. To jsem přeposlal Martinovi a on přišel s touhle nádhernou, průzračnou písní. Hráváme ji na našich vánočních koncertech.
Tahle písnička je součástí dalšího, tentokrát vánočního bloku kompletu EXXXclusive. Ten obsahuje hodně duchovně laděné písničky. Jste věřící?
Vlastně nevím. Možná existuje něco mezi nebem a zemí, ale jistý si tím nejsem. Jako třiceti, čtyřicetiletý jsem byl mnohem duchovnější, než dneska, věřil jsem v něco, co nás přesahuje. V současné době jsem pragmatičtější. Věřím, že nás přesahuje jenom čas a vesmír. To je jediné, s čím jsem momentálně ochoten souhlasit.
Mimo jiné i v písničce Jezu Kriste, listuj bystře vás doprovází duo vokalistek, jednou z nich je vaše dcera Viktorie. Když třeba na Youtube vidím záznamy z vašich vystoupení, vy vepředu a ty dvě holky za vámi, nemůžu se ubránit vzpomínce na duo Kotvald – Hložek za Hanou Zagorovou. Má vaše dcera ambice jít ve vašich šlépějích i tak, že se z ní stane sólová zpěvačka?
To by asi bylo lepší se zeptat jí, my o tom nemluvíme. Pro mě je Viktorie skvělou a významně platnou profesionálkou. Ve studiu i na koncertech. Sama si musí projít svojí genezí a rozhodnutími, co a jak pro ni bude nejlepší a smysluplné. Sám zastávám názor, že být dobrým doprovodným vokalistou je víc než být špatným sólistou. Tak jsem to cítil už dávno v dobách, kdy jsem zpíval se Zagorovou a Hložkem. Spolupráce s nimi byla pro mě etapou a možností pracovat na sobě a splnit si ambice o sólovém zpívání.
Co vám dalo účinkování v muzikálu Mamma Mia!?
Bylo to pro mě vítané zpestření uměleckého jídelníčku. Moc jsem si to užíval, stejně jako setkávání s kolegy, se kterými se normálně na jevišti nepotkávám. Spoustu z nich jsem objevil v jiných polohách a moc jich vážím za to, co dělají a jak to zvládají. Tohle mě tedy bavilo, i když moje původní podmínka pro vstup do tohoto muzikálu byla, že dostanu hlavní roli Dony. (smích) Asi by mě bavilo vstoupit do nějaké kontroverzní komorní divadelní věci, kterou by napsal někdo, kdo mě dobře zná a dokáže využít potenciál, který v sobě mám. Třeba David Drábek.
Když jsme u Drábka – vy hrajete v jeho inscenaci královéhradeckého Klicperova divadla Koule!
Občas. Nedá se říct, že tu hraju – objevuju se jenom v závěru, jako Petr Kotvald. Když mi David tuhle věc nabídl, původně jsem měl zpívat pouze na premiéře, téměř mě to urazilo. Jak mě můžou spojovat s něčím, co tepe osmdesátá léta?! Pak jsem ale byl na generálce a roztál jsem. Řekl jsem si, že tady musím být a skoro jsem se bál, aby si to autoři nerozmysleli. (smích)
S filmem Muzikál aneb Cesty ke štěstí to bylo taky tak?
To bylo něco jiného. O téhle nabídce mi řekl Roman Vojtek, který tu hraje jednu z hlavních rolí. Řekl jsem, že to zkusím. A je to spíš legrace, na place jsem strávil čtyři natáčecí hodiny a jsem tam jenom chvilku.
Mimochodem – v tomhle filmu hraje i vaše dcera, ale vy hrajete otce někoho jiného…
(smích) No vždyť říkám, sranda!
Přečetl jsem si, že se v Česku těžko najde sál, kde byste nekoncertoval. Je to tak – nebo je ještě nějaký, kde jste nehrál a chtěl byste?
No, v Česku nevím. Ale z těch dalších třeba Carnegie Hall nebo Olympia. Ani Wembley by nebylo špatné… Ale tam spíš pojedu na koncert George Michaela!