Peter Pan Complex: Na desce mluvíme ke ztracencům naší generace

Jestli budete mít při poslechu debutového alba skupiny Peter Pan Copmplex pocit, že jste se ocitli ve čtyři ráno kdesi uprostřed hříšné Prahy, bude to "správný" pocit. Deska o dospívání a srážce s realitou se točila pod přísným okem Michaela Rendalla, který pracoval i s Pink Floyd - a který zpěváka Jordana Haje ve studiu například svazoval izolepou. Výsledek? Velká radost z desky, kterou by kapela ráda ukázala i na turné v zahraničí. O nových písničkách jsme mluvili s bratranci Jordanem Hajem a Givnarem Křížem.

Vaše nové album se jmenuje S.O.S. K jeho realizaci jste spustili kampaň na HitHit…
Jordan: Nejmenuje, ta kampaň měla takový název. Původní plán to byl, ale nakonec jsme se rozhodli pro – a teď řekni to slovo (kývne na Givinara)…
Givinar: Eponymní název.

Tak to pěkně děkuju, teď jste mi zkazili naplánovanou kontinuitu otázek! Proč stejnojmenný název?
Jordan: Protože je to naše první deska a trvalo docela dlouho dát ji dohromady. Nějak nám původní návrh zestárl.
Givinar: Název kapely podle mě myšlenkově vystihuje obsah desky.

O čem je?
Jordan: Je to dlouhá, námi dvěma napsaná zpověď plná úryvků z různých, často zásadních momentů pro psychiku dospívajícího člověka. Reflektuje náraz s realitou.
Givinar: Vystihuje určité období pozdního dospívání, kdy nechceš dospět, ale zároveň se na tebe valí strašně moc věcí. Současně vyrůstáš – v dobré slova smyslu – v hnusném a hříšném městě Praha. Někde jsem četl, že Praha je nejhříšnějším městem světa. A to tě nějak formuje, inspiruje.
Jordan: Podle mě by se měl člověk s poslechem jakéhokoliv alba někde na chvíli ocitnout. U naší desky by to bylo třeba ve čtyři ráno v Praze.

Co je to je za konflikt, ten „náraz s realitou“?
Jordan: Tehdy jsme se s Givim bydleli nad garáží v Kobylisích. Najednou jsme měli kapelu a začali jsme studovat buď nesmyslné školy, anebo školy pro lidi, co trpí vášní k věcem, které nevynáší, jako třeba já DAMU. Člověk je oficiálně dospělý, ale je to herec a muzikant. A nic jiného už asi nebude, nevystuduje medicínu nebo práva jako jeho rodiče. Najednou je třeba žít tím, co jsme. Pro nás nebylo těžké se rozhodnout, ale v člověku zůstane ta šílená nezodpovědnost, když se rozhodne opravdu řídit život podle svých snů. Už to je samo o sobě šílený střet s realitou.

Považuješ za nezodpovědnost usměrňovat svůj život tak, abys byl šťastný?
Jordan: Ještě k těm rodičům – přestože jsem doktorský syn a Givi právnický, zázračně nám nikdy neřekli ne, v čemž jsou skvělí. Ale stejně člověk dřív nebo později nabyde pocitu, že je napospas. Říká si: proč jste mi to vůbec dovolili, proč se tím zabývám, když to negeneruje nic měřitelného. Ale o tom ta deska tolik není.

V souvislosti se „špínou velkoměsta“, kterou v mojí mysli alternuje deprese, mě napadá písnička Morning – textově pro mě odráží nějakou momentální existenciální krizi…
Givinar: Úplně zjednodušeně je o holce, co se probudí po party a má morální kocovinu.

Vede vás to někdy k zamyšlení se nad celkovým smyslem bytí, když se po večírku probudíte s kocovinou? Kdy si řeknete: k čemu tohle vlastně je?
Jordan: Jak kdy. Při psaní textů hodně přemýšlíme o tom, co se v člověku děje. Když jsem s odstupem novou desku poslouchal, strašně moc jsem z ní cítil generační ztracenost, takovou tu smyčku, ve které jsme se ocitli.
Givinar: Jednou jsme se bavili s nějakým Američanem, který nám tři čtvrtě hodiny povídal o tom, jak si dal někde na záchodě ketamin a viděl se vznášet sám nad sebou. A nás to tak strašně inspirovalo, že se objevil v jednom z textů.

A to je?
Jordan: Právě Talking Sense. Je manifestem beznaděje, zvláštní, svým způsobem půvabné ztracenosti v městě, ve kterém jsme žili, ve chvílích, které jsme prožili. Takovou atmosféru cítíme z toho paralelního světa noci, kdy si lidi myslí, že se odvázali, ale opak je pravdou.

Ani ústřední metafora poslední písničky – „scissors in the sky between you and I“ – asi nesymbolizuje dobré vyhlídky.
Jordan: Scissors je pro mě zatím nejosobnější písní, kdy se mi nejlíp podařilo vystihnout jeden moment svého života v té dané chvíli. Představuje obraz toho, o čem jsme čítávali, že se tomu říká deprese, a pak ji najedou zažíváme nejen psychicky, ale i fyzicky. Cítíme svázané ruce. Za metaforou je schovaná představa, že mezi námi a nejbližším člověkem tam nahoře je lano, po kterém bychom mohli vyšplhat, ale zároveň obří nůžky, které ho přestřihnou pokaždé, když se o to pokusíme. Scissors je hodně bezvýchodná písnička. To bude asi další singl, ne?
Givinar: Uvidíme. Říkali jsme si, že když přichází léto a venku takhle svítí slunce, měli bychom to lidem nějak pokazit. Plácnout tam něco o dešti, aby si vzpomněli, že ne vždycky je krásně (směje se). Máme na desce vůbec něco pozitivního?
Jordan: Od toho jsou tady Chinaski, nebo ne? 

Před dvěma a půl lety jsi mi, Jordane, řekl, že „česká úroveň textařství je pro izraelské publikum absolutně nepřijatelná. V Izraeli když člověk nevyjádří názor, když text nemá poetickou hodnotu, netroufne si ani na prvoplánový pop. Proto tam mají velkou sílu písničkáři.“ Můžeš říct, že se této zásady v Peter Pan Complex držíš i teď?
Jordan: Určitě. Tehdy jsem byl vůči tomu možná ještě shovívavější. Teď nechci znít jako děda, který říká, že všechno šlo do hajzlu, ale český pop stojí v mnoha ohledech nad propastíí. Dřív se možná ještě nedělo to, aby kapely vznikaly na popud značek. Příkladem je Aquila, která vytvořila popovou dívčí kapelu, natočila klip s tristní hudbou a texty a napumpovala do toho peníze tak, aby to mělo ty milióny zhlédnutí. A pak se s holkami nepohodla, všech šest vyhodila a přivedla nových šest.
Mnohokrát si neuvědomujeme, že když se mainstream žene dopředu vlivem zájmu firem s prostředky, opravdu se postupně kazí vkus posluchače. Nehledě na to, že ten český má už tak veliké zpoždění, protože se mohl v návaznosti na svět kolem vyvíjet až od roku ’89. Je to šílené. Ne že by tady nefungovala nějaká scéna, jen tu existuje nevůle, veliká opatrnost a strach o čísla. Tento druh jakési totality nevkusu je hrozně nebezpečný.

Každá mince má ale dvě strany. Přece to musí vypovídat i něco o vztahu českých posluchačů k hudbě.
Jordan: Ale pak člověk přijede na Colours of Ostrava a vidí tam davy lidí, co chtějí slyšet zajímavou, novou, dobrou hudbu, co předtím neznaly. Publikum tu existuje. A mohlo by být daleko větší. Zvídavé publikum, to je nejnakažlivější choroba. Pokud je čím ho krmit, začne se zvětšovat. Lidi chtějí v hudbě nové věci, stejně jako je dostávají v módě a jídle. Jenom se jim nesmí zamezovat se k nim dostat.

Není nakonec dobře, že posluchače povrchní mainstreamové hudby máme, aby se mohl vytvářet protipól?
Jordan: Jde o míry. Zdá se mi, že všude na světě už obě sféry prosakují do sebe. A fakt je možné změnit vkus publika. Podle mě je v moci médií ho vychovávat. Otázka je, jak s touto mocí naložit. Někde ji přetavují v ambici se navzájem obohacovat a jinde s ní zacházejí s velikou opatrností, protože se bojí o své práce. Myslím, že ten risk je pro novináře povinností.

Pro IDNES.cz jste uvedli: „Naši kamarádi Adrian Bell a Adam Vopička z kapely The Prostitutes nás upozornili na Michaela [Rendalla – pozn. red.], když jsme hledali někoho, kdo by nám pomohl najít nový zvuk a možná i cestu. Chtěli jsme se totiž po vydání našeho EP Unholy posunout dál.“ Pomohl?
Givinar: Absolutně. Vzal to, s čím jsme přišli do studia, a řekl: „Stop, všechno bude jinak, proto jste si mě koupili…“

Troufám si říct, že vás to vzhledem k obdobným prvním zkušenostem kolegů z branže se zahraničními producenty nepřekvapilo.
Givinar: Docela jo. Byli jsme připravení album nahrát a vypustit ho. Měli jsme osm dní ve studiu, což je strašně málo času. A on prostě jenom řekl: „Kluci, vypněte mozek, jen poslouchejte, co vám řeknu, a něco z toho vznikne.“ Naprosto se mu to povedlo.
Jordan: Vlastně vedl takový workshop.

Liší se výsledný zvuk hodně od toho, se kterým jste Rendalla oslovili? Debut zní totiž poměrně tvrdě v porovnání s épéčkem Unholy.
Jordan: Nebylo tak vyjamované, složili jsme ho na akustiku a pak doaaranžovali. K současnému zvuku jsme dospěli až po něm, kdy jsme udělali singl Wolfskin. To bylo naše první seznámení s Michaelem. Poslali jsme mu ho ke zmixování a on nám vrátil něco, co bylo hrozně svěží, právě tvrdší. Najednou tam byl náznak nového směru. Řekli jsme si, že takhle bychom teď mohli zkusit skládat. Míň se s tím párat, víc to tam poslat, užít si to na ty kytary i zpěvově…

Původně jste album plánovali složit rok od podzimu 2012, kdy jsme spolu mluvili naposledy. Kde se to zaseklo?
Givinar: Nejdřív jsme to album museli složit (směje se). A s Michaelem jsme si ho pak rok přehazovali sem a tam.
Jordan: Ale v souhře a spokojenosti, nebyl tam konflikt. Jenom to trvalo. Ale zase nám to za to stálo, máme desku, u které cítíme, že je lepší, než jsme čekali. Pro nás s dokonalým zvukem.
Givinar: Písničky posloucháme rok v kuse a furt si za nimi stojíme.

Tak snad vám to vydrží minimálně do turné, které bude, tuším, následovat.
Jordan: Musíme na podzim konečně vyjet z Prahy a procestovat si tu krásnou republiku. Křest bude 3. 6. v Akropoli. Tam si s tím vyhrajeme… Ale nebudeme spoilerovat.

Na internetu jsem si přečetla, že vás čeká „multikulturní křest alba ve spolupráci s několika výtvarníky, podzimní turné po republice a snad i v zahraničí“…
Jordan: A živá malba… Po festivalech se vydáme do českých a moravských klubů a teď to vypadá, že se mezitím podíváme do…
Givinar: To je strašně abstraktní, bláhové…
Jordan: Plánujeme jedno mini turné po Británii ještě s jednou tuzemskou kapelou. Chceme si zkusit, jaké to je hrát před úplně cizím publikem.

Album, které dopadlo nad vaše očekávání, vám určitě zvedlo sebevědomí, což se nejen na zahraničním turné může hodit.
Jordan: To nám ubralo sebevědomí. Protože se bojíme, že ho nezahrajeme!

Je pravda, že je takové „zážitkové“. Hodně rychle se mění i jen uvnitř jediné písničky.
Jordan: Je to taková horská dráha.

Nemluvě o četnosti a frekvenci vokálních změn.
Jordan: No jasně. Díky Michaelovi jsem objevil svoje hlasové polohy. Hodně jsem ty věci ve studiu překomponovával, abych ze svého hlasu vydoloval co nejvíc.
Givinar: Teď jsem si vzpomněl na jednu úžasnou věc, co se děla ve studiu, když Jordy něco nahrával poněkolikáté a pořád to nebylo ono. Michael mu prostě řekl: „OK, Jordy, jseš Iggy Pop, sundej si košili a zapal si cígo.“ A najednou to celé znělo úplně jinak. Pak tam po nás házel nůžky, židle…
Jordan: Třeba mě na zemi svázal izolepou, ostatní do mě kopali a pogovali a já jsem musel do mikrofonu z padesátých let řvát pořád dokola jenom jednu větu.
Givinar: To byla písnička Vandalism.

Vida, a já bych bývala tipovala skladbu Russian Roulette, co zní rozevlátě.
Jordan: To je ta s tím cigárem!

To se ti tu atmosféru podařilo vnést do songu dobře!
Jordan: Jo, bylo to hodně zážitkové.

Kromě debutu jste stihli natočit dvě písně k flimu Jiřího Mádla Pojedeme k moři. Jaké se ti, Jordane, zpívalo v češtině?
Jordan: Byl to strašný nezvyk. Novináři se nás často ptají, proč nemáme písničky v češtině. Nebránil bych se tomu, mám svoje oblíbené české básníky, kterým bych rád vzdal poctu zhudebněním jejich textů. Ale asi by to nebylo uvnitř Peter Pan Complex.

Protože to je kapela, která chce ven?
Jordan: Taky, no… I když tady se to moc nenosí říkat.

Není to naopak, s tím rozdílem, že ambice po několika neúspěších vyprchají?
Jordan:  Vždycky záleží na podpoře uvnitř země – když dá kapele dobrý background, strčí do zad a řekne pojďte a vzlítněte jako ptáčata, je to mnohem jednodušší. Ne jako tady, kde se celkově moc nefandí úspěchu, protože to nemáme v povaze.
Givinar: Prostě Češi sobě.
Jordan: Hrozně rádi bychom byli ta kapela, co se dostane ven, ale s celou scénou, s dalšími českými kapelami. Pro inspiraci se stačí podívat do Izraele na ty úspěšné interprety jako Asaf Avidan, Acollective, kteří teď jezdí po celém světě.

Sleduješ izraelskou scénu zblízka? Jezdíš do Izraele pravidelně?
Jordan: Mám tam rodinu, takže jo. V osmnácti jsem si sehnal uvolnění z armády, abychom mohl jít studovat. Posledních šest let, kdy jsem tam jezdil, se mě pokaždé na letišti ptali, jestli už jsem dostudoval a vrátím se do armády. Teď je mi konečně šestadvacet, takže už to po mě nemůžou chtít (směje se).  Ale nemám tam moc co pohledávat. Tamní společnost funguje na určitých principech, jejichž součástí je například jít do zmiňované armády, a já v tuhle chvíli nemám, jak se do ní zapojit. Ačkoliv se cítím Izraelcem stejně jako Čechem, vím proč tam nejsem a proč jsem tady.

Což mi připomíná jednu tvojí citaci:„Izrael je schizofrenní stát se spoustou problémů a vlastně nežitelný pro duševně zdravého člověka.“
Jordan: Taky že jo, vždyť tam jsou všichni psychopati. Ale díky tomu nekonečně kvete umělecká tvorba, což je hnojivo, ze kterého tam všechno roste. Jediný člověk se nemůže postavit a říct, že je ten a ten, patří k tomu a tomu národu, je pravičák, nebo levičák. Všechno si navzájem protiřečí, všude je plno nenávisti, vzájemného nepochopení se. Nikdo nemůže najít svou identitu. Češi ale zase mají jenom tu jednu, to je taky špatně.

Dostalo se tohle téma na desku? Téma ztracené izraelské identity?
Jordan: To ne. Vždyť jsem od toho daleko. Žiju v Česku. Trvá to, než se člověk někde adaptuje. A já jsem se konečně přizpůsobil v České republice, takže konečně můžu říct o Praze něco, co bude mít nějaký rozměr.