Jste úžasní, napsala Lou Rhodes po koncertě v Praze na web
Na pražské klubové scéně se po necelém roce objevila britská zpěvačka Lou Rhodes. Tentokrát metropoli nenavštívila s živoucím, dnes by se spíše slušelo říci mrtvým elektro projektem Lamb, ale pouze sama s kytarou a s novým repertoárem. Sólově se u nás Lou představila vůbec poprvé a velká očekávání v Paláci Akropolis naplnila okouzlujícím způsobem.
Lou Rhodes u nás sice jako sólová zpěvačka příliš známá není, každý folkový posluchač už ale na její skladby musel někdy narazit. V březnu vydala po dvou oceňovaných albech třetí studiovou nahrávku One Good Thing, s kterou nyní objíždí Evropu a zastavila se naštěstí i na pražském Žižkově. A tak těsně před začátkem vystoupení byl Palác Akropolis napěchován zvědavými posluchači až po střechu.
Nikdo ani nedutal
Po písničkáři Jayi Leightonovi, který zpíval čistě, ale něco jeho projevu i skladbám do zajímavosti chybělo, nastoupila před Akropoli Lou. Na pódiu se přeci jen neocitla sama, společnost ji dělali kontrabasista a cellista. A právě smyčce hráli ve večerním vystoupení klíčovou roli.
Bylo to znát už při první skladbě, která nese stejný název jako poslední album, tedy One Good Thing. Nejprve do nastálého ticha zazněla akustická kytara a pak něco jako samet a křišťál, obojí spojeno v jedno – zpěvaččin hlas. Zhmotněná krása zrozená z anglické mlhy. Není jednoduché tenhle unikát popsat; kytara a neobyčejný zpěv už tak skýtaly skvělý hudební prožitek, jenže pak zazněly smyčce, jež hudbu ještě více zjemnily a obohatily. V klubu nikdo ani nedutal, skutečně tak byla slyšet každá struna kytary, nenápadné modulace hlasu i nepatrné dotyky smyčců s nástrojem.
Smutná i veselá Lou
Jen vzácně se ocitnete mezi tak soustředěným publikem, jako bylo to včerejší. Po dalších písních si toho všimla i neustále komunikující Lou Rhodes a udělila lidem v sále pochvalu. Od jiných interpretů by takové chování vypadalo jako podbízivé klišé, ale od Rhodes taková chvála zněla spíše jako konstatování holého faktu, který říká 
asi toto: „Vy hudbu se mnou skutečně prožíváte“.
Skladby jako třeba Janey, The Ocean nebo Wait For Heaven, jenž následovaly, jsou smutné až tíživé písně, vycházející z posledních neveselých událostí autorčina života, a přesto večer vyzněly o něco veseleji. O to se zasloužili hráči na doprovodné nástroje, skvělí muzikanti a neméně zdatní baviči. V písní The More I Ran svoje party doprovázeli lehce nemístnými grimasami, které nakonec rozesmály samotnou Rhodes natolik, že nemohla pokračovat ve zpěvu.
Jedna z posledních skladeb, kterou unešený sál slyšel, byla původně elektronická píseň Gabriel ještě z dob dua Lambvečer zazpívaná za, doprovodu piana.
Koncert Lou Rhodes byl jedinečný. Došlo k němu ke vzácnému jevu, publikum se naladilo na úplně stejné vlnové délky s umělcem. Pro obě strany bylo díky tomu celé vystoupením mnohem silnějším zážitkem. Proč by jinak pár hodin po koncertě na oficálním facebookovém profilu Lou Rhodes stálo: „Oó Praho! Koncert naháňějící husí kůži. Vy lidi jste úžasní!“
Music Infinity: Lou Rhodes (UK)
Praha, 7. května 2010, palác Akropolis
