Nouvelle Vague se přehnala Akropolí s peckami Sex Pistols, Joy Division i Talk Talk
Jak může vypadat jeden z receptů na úspěch v hudební branži? Co třeba přezpívané punkové či new wave pecky Sex Pistols, Joy Division a Talk Talk v hávu melodické bossanovy v podání dvou fešných slečen s instrumentálním doprovodem za zády? Takhle nějak vypadá francouzské hudební uskupení Nouvelle Vague, které v úterý večer, v den podzimního slunovratu, s nadšením uvítal k prasknutí nacpaný Palác Akropolis.
Už letmým pohledem do sálu bylo jasné, na které publikum Nouvelle Vague cílí. Je to kosmopolitní mládež s nádechem lehké extravagance a tíhnutím k módě a designu. I tato kapela je z nemalé části postavená na vizuální stránce. Pro mužskou část byla jistě jedním z nejvýraznějších „vizuálních efektů“ zpěvačka Nadeah Miranda „punk-babe“ v bílých minišatičkách. Nepřehlédnutelné bylo i obří afro Sophie Delila či bohorovný pohled Oliviera Libauxa zpod typicky francouzské placaté čepice. Takže publikum snadno zapomnělo na čtyřicetiminutové čekání.
Vizuální projev lepší než zpěvaččin hlas
Zpočátku sázela kapela na údernější pecky: Master And Servant, Human Fly, či Too Drunk To Fuck, při kterých blonďatá kráska ukazovala nejen kalhotky, ale i punkový drajv (při poslední zmiňované skladbě se proplétala dole pod pódiem a tančila s fanoušky). Energičnost a bezprostřednost jejího projevu tak umně zastíraly fakt, že její hlas sám o sobě příliš výrazný není.
Druhá zpěvačka Sophie Delila se tolik nepohybovala, nejspíš ji v tom bránil i objemný účes a v první třetině se vůbec držela spíše v pozadí. Její chvíle nastala při skladbách vyžadujících hlubší „feeling“, kdy dokázala, že Nouvelle Vague není jen přetavená ověřená klasika, nalitá do vizuálně atraktivních sexy nádob poskakujících po pódiu, ale že vám zprostřekuje i hudebního zážitek s nádechem soulové intimity. To se podařilo zejména u přídavkové Such A Shame nebo náladového ploužáku In A Manner Of Speaking.
Poslechněte si Too Drunk To Fuck
Nejdou do hloubky, ale pobaví
Nouvelle Vague jsou zvláštním hudebním úkazem. Občas téměř bez ducha a bez invence přemelou kultovní skladbu (jako nejslabší se zdálo Love Will Tear Us Apart ), občas uchvátí zasněnou křehkostí. Nejde do hloubky, ale baví diváky i sebe a cítíte z ní kus sebeironie a nadhledu. Jako by ztělesňovala postmoderní heslo „povrch je nová hloubka“. Kapela nechává strhnout pozornost na zpěvačky, muzikantské jádro kapely Marc Collin a Olivier Libaux zůstává spokojeně v povzdálí. Celkové charisma kapely pak způsobilo, že publikum své miláčky nechtělo pustit z pódia ani po druhém přídavku. Třetího se ale nedočkalo, v sále se nekompromisně rozsvítilo.
Podívejte se na Nouvelle Vague v písničcei Paris
http://www.youtube.com/watch?v=2CF_4yM3Hdk
Nouvelle Vague
22. září 2009, Palác Akropolis, Praha
