Něžné vlny: Líbezné retro laškování bez příběhu
Retro vlna je, zdá se, stále in a strhla i režiséra Jiřího Vejdělka. Ten po Mužích v naději přichází s další letní komedií, ve které lapálie ze současnosti vystřídalo období před rokem 1989. Nechybí hezké barvy a dobří herci, chybí ale nosný příběh. Něžné vlny jsou zkrátka film, který žádné vlny nedělá.
Něžné vlny se na první pohled možná až příliš okatě inspirují úspěšným formátem seriálu Vyprávěj. Bůh ví proč, ale my, Češi, se rádi vracíme do těch bezstarostných let, kdy byl chleba levnější, všichni pracovali a mléko se prodávalo v plastových sáčcích. Podobně růžové brýle nasazuje oné době i Jiří Vejdělek, který skrz barvotiskový objektiv kameramana Vladimíra Smutného sleduje osudy jedné české rodiny.
Vypravěčem je tu už dospělý Vojta s hlasem Michala Dlouhého. Seznamujeme se s jeho rtuťovitým otcem (Hynek Čermák), neúspěšným plavcem, jenž kdysi místo přeplavání kanálu La Manche doplaval jen zpátky ke stejnému břehu, odkud vyrážel, což je prohra, kterou si nese celým životem. Poznáváme i jeho krásnou a hodnou, byť možná trochu ambiciózní maminku (Táňa Pauhofová), jež chce – k nelibosti manžela – mít ze synáčka klavírního virtuóza. Především ale sledujeme zrzku Elu (Lucie Šteflová). Ta se pro dospívajícího Vojtu (Robert Cejnar) stává středobodem jeho světa a první ostrou zkouškou puberty.
Obdobně jako u seriálu Vyprávěj spočívá kámen úrazu v oněch růžových brýlích, jež se nejspíš dobře sledují generaci, která komunistickým Československem bezkonfliktně proplouvala, vzpomínky lidí režimem pronásledovaných ale nejspíš tak prosluněné nejsou. Scénář Jiřího Vejdělka se sice snaží velmi lehce tyto spodní proudy ukázat například v postavě „práskačského“ pošťáka, do tragikomické beznaděje takových Pelíšků má ale daleko.
I pokus o jakousi českou variaci na Forresta Gumpa s událostmi kolem Sametové revoluce, již hlavní hrdina nepřímo nastartuje, je spíš krátkodechý. I přes dobře natočené scény střetů se státní bezpečností tu všechno působí uměle a až moc chtěně a vykonstruovaně. Sametová revoluce ale naštěstí celé vyprávění pouze rámuje, většinu času strávíme v prosluněných exteriérech u vody a v barvotiskových scenériích.
Nedá se říct, že by tím všechny problémy končily, Jiří Vejdělek je tu však silnější v kramflecích. Spousta humorných scén funguje, mají rytmus i načasování. Dokonce i ty slabší gagy se mu především díky velmi dobrému hereckému ansámblu daří prodat. Vedle zábavného, věčně namíchlého otce Hynka Čermáka a krásné matky Táni Pauhofové sestavu dobře doplňují i vedlejší postavy domácího lékaře v podání Jana Hartla, pošťáka Jana Budaře či učitele hudby Vojty Dyka.
Vojtěch Dyk spolu s NightWork nahrál průvodní Píseň o lásce
Ve všem tom líbezném a nezávazném retro laškování se ale vytrácí to nejdůležitější – příběh. Dobrou polovinu filmu přešlapujeme na místě a sledujeme více či méně zábavné situace, jež ale příběh příliš nikam neposouvají. Není to sice zas tak nesnesitelné, protože celek svou ustrnulostí ladí s jednou z hlavních linek, obdobím prvních lásek, které na neustálém rozvažování, tápání a přešlapování na místě stojí. Děj se nicméně začne hýbat až ke konci, a to působí trochu jako z rychlíku. Jako kdyby kvůli všem těm pastelovým obrázkům najednou nezbyl na vyprávění čas, takže zbytek příběhu, který se ze synopse tváří jako jeho podstatná část, kolem prosviští rychleji, než byste možná chtěli.
Něžné vlny jsou vyzněním věrné svému názvu. Film neuráží tak, jako se to dařilo Mužům v naději, čas strávený s postavami na plátně je díky dobrým hercům příjemný, ale efekt je obdobně pomíjivý jako u vln. Tady žádnou výpověď nečekejte. V Něžných vlnách totiž nikdo vlny v úmyslu dělat neměl.
Něžné vlny
ČR/komedie/96 minut
Režie: Jiří Vejdělek
Hrají: Lucie Šteflová, Robert Cejnar, Jan Maršál, Táňa Pauhofová, Hynek Čermák, Gabriel Barreto de Carvalho, Vojtěch Dyk, Jan Budař, Jan Hartl, Vica Kerekes a další
Premiéra v ČR: 9. 1. 2014
