Nebezpečná nemoc dospívajících. Máte dysmorfofobii?
Mám velký nos, ošklivé oči, křivá ústa, nepěkná prsa. Jsem ošklivá. Slyšíte od někoho ze svého okolí tyto věty? Jestliže ano, zbystřete. Nemusí se totiž jednat jen o nějaký rozmar, ale o vážné onemocnění, tzv. dysmorfofobii, což je porucha charakterizovaná subjektivním pocitem ošklivosti, fyzickou vadou nebo znetvořením.
Dysmorfofobie je porucha, která nikdy člověka nesžírá sama. Jde vždy ruku v ruce s dalším onemocněním – nejčastěji s bulimií, anorexií, úzkostmi, depresí nebo sociální fobií. „Lidé, kteří trpí dysmorfofobií, si připadají velmi oškliví, a to kvůli fyzickým nedokonalostem, které však vidí pouze oni sami. Jejich okolí je většinou vnímá úplně normálně. Onemocněním v současnosti trpí kolem 2,5 procent populace. Toto číslo se však podle dostupných studií neustále zvyšuje,“ komentuje Šárka Kučerová, psycholožka a garantka Projektu sebedůvěry Dove.
Příčiny
Nespokojeností s vlastním tělem trpí až 60 procent populace. Zejména v dospívání se zabýváme tím, jak vypadáme, co bychom na sobě vylepšili a co je na nás zajímavé nebo pěkné. Časem většinou pocity nespokojenosti samy odezní. My dospějeme a starosti ohledně našeho vzhledu vystřídají jiné.
V případě dysmorfofobie ale pocity odporu k vlastnímu tělu nezmizí. Mění se v chronický problém a u některých případů mohou vyústit až v sebevraždu nebo naprosté odříznutí od společnosti a sociálního kontaktu. Velmi často si snaží nemocní ulevit pomocí plastických operací. To však nepomáhá. Dotyčný není po zákroku nikdy spokojen, vzápětí na sobě najde další chyby a nedokonalosti, které je třeba „opravit“. Dostává se tak do začarovaného kruhu.
Bojujte
Velmi podstatná je role rodičů. Je třeba, aby přijímali dítě takové, jaké je, a dokázali vnímat jeho jedinečnost a neměnnou vnitřní hodnotu. Vhodná slova by měli nejbližší volit především v období dospívání, kdy dítě potřebuje slyšet slova ujištění o svém proměňujícím se těle.
Mnohdy rodiče sráží sebevědomí dítěte nemístnými komentáři a poznámkami, aniž by si to plně uvědomovali. I to může ovlivnit následný rozvoj dysmorfofobie. Rodiče by se sami měli zamyslet, jak vlastně vnímají chyby a jak s nimi dokážou pracovat. Je podle nich chyba selhání a tabu, nebo něco, co dokáže člověka posouvat dál? Pokud si udělají v této problematice jasno rodiče a dítěti předají do života pevný základ ve zdravém vnímání sebe samého, ulehčí tak potomkovi život. Dítě se pak snadněji vyrovná s kultem bezchybné krásy, která je společností vyžadována.
Pokud už dysmorfofobií trpíte, nebude to zřejmě jednoduché, ale pokud nechcete zůstat spoutáni v pasti dysmorfofobie, bude třeba pevného odhodlání vyrazit za odborníkem – psychoterapeutem. V mnohých případech se léčba neobejde bez užívání psychofarmak, a to především kvůli často doprovázené úzkosti a depresi, které dotyčnému často znemožňují fungování v běžném životě. Je třeba uvědomit si, z čeho komplexy a strachy pramení. Jedině pak je možné znovu objevit vlastní hodnotu.
