Návrat, jak se patří. Blur bodují s deskou plnou žánrových divností
S novou desku The Magic Whip čelila britpopová legenda Blur dvěma výzvám: neznít jako loňská sólovka frontmana Damona Albarna a nerecyklovat sebe sama z dob, kdy vládla evropské popové scéně. Povedlo se. Blur přišli s albem, které si sice z obého trochu půjčuje, zároveň ale vybízí k opakovanému poslechu a radosti ze zvukových i náladových podivností.
Think Tank a šmitec. Je to dvanáct let, kdy skupina Blur vydala desku, po níž přestala psát písničky. Dala si pár pauz, odešel od ní Graham Coxon a zažila několik reunionů, aby se nezapomnělo, že naživo jí to pořád šlape.
Na comebackovou desku by se možná čekalo ještě hodně dlouho. Nastala však klíčová pětidenní usmiřovací session v Hong Kongu; podle Coxona byla „náhodná“, vzešlo z ní ale dost materiálu na to, aby se objevil zárodek jedné z nejlepších studiovek Blur vůbec – nové desky The Magic Whip. Tvůrčí otěže při nahrávání třímali jak Damon Albarn, který byl poslední měsíce v hledáčku kvůli povedené sólovce Everyday Robots (recenze), tak zmíněný Coxon. A aby těch comebacků nebylo málo, celé nahrávání usměrňoval Stephen Street, což je muž, který zaštiťoval úspěch Blur v začátcích a produkčně se kolem nich nachomýtnul naposledy v sedmadevadesátém.
Ale světe div se – zvukové reinkarnaci starých Blur se The Magic Whip vyhnula obloukem. Novinka zní svérázně, možná až divně; jako kdyby na ní žánr indie šel vstříc světlé budoucnosti, kdy ho čeká transformace v něco, k čemu se sice posluchač bude muset doposlouchat, ale co bude pak o to víc mít rád. Pro všechny, kteří pubertu provýskali nezaměnitelným woo-hoo, to může být jako omračující direkt přímo na nos.
Žánrové nevyzpytatelnosti nových Blur se ale dá přijít na chuť docela lehce. Minimálně těm, kdo předchozí desku Think Tank nepohodili na skládku a pídili se třeba i po Albarnově sólovém angažmá, mimo stín Blur a Gorillaz. Recenzenti nazývají The Magic Whip sci-fi folkem a dílky s nádechem elektroniky (Lonesome Street), přidrzlými kytarami a typicky oplzlou Albarnovouv dikcí (Go Out) zapadnou do skládanky už po prvním poslechu. Hudební mozaice pak jasně dominují minimalistické basové linie, které bzučí kolem hlavy. Plácačky se ale nikdo chápat nechce. Naopak, rychlostí hodnou švihnutí biče byste je vyměnili za všechen otravný hmyz světa.
The Magic Whip umí dýchnout atmosférou starých Blur a zároveň ukázat, že co nemusí bavit napoprvé, může začít fungovat postupně. Blur svého času dostávali masáž v souvislosti s konkurenčním „bojem“ s Oasis, což pro ni často znamenalo 
kanonádu raketových úspěchů a stejně strmých sešupů. Tentokrát se Blur dostali na vrchol po schůdnější cestě, ze které by případný pád nemusel tak bolet. Ale on ani nepřijde, vždyť Oasis se vlastně ještě pořád nedali dohromady, že.
Blur – The Magic Whip
Vydavatelství: Warner Music
Celkový čas: 51:27
Seznam skladeb: Lonesome Street, New World Towers, Go Out, Ice Cream Man, Thought I Was a Spaceman, I Broadcast, My Terracotta Heart, There Are Too Many of Us, Ghost Ship, Pyongyang, Ong Ong, Mirrorball