Narozeninový koncert ukázal, jak je důležité míti Filipa (Topola)
Koncert uspořádaný v Divadle Archa k nedožitým 50. narozeninám Filipa Topol ukázal, jak těžké je zahrát jeho písničky tak, aby nepůsobily jako další z řady coververzí pro krácení dlouhé chvíle.
Filipu Topolovi ze skupiny Psí vojáci by 12. června bylo 50 let. Zemřel před dvěma lety po dlouhých zdravotních problémech a na tuzemské scéně nechal spoustu smutných fanoušků. Částečně pro ně, částečně pro sebe připravil tým okolo manažera Romka Hanzlíka sérii vzpomínkových aktivit.
Po loňském koncertě Sbohem a řetěz v Lucerna Music Baru a mikulovském Eurotrialogu, z nichž vznikl záznam, stejnojmenné knize textů či výstavě fotografií a přípravě celovečerního dokumentu (Takovej barevnej vocas letící komety, premiéra je v plánu na září 2015) se včera v Divadle Archa křtilo tributní „sebrané“ CD Sbohem a řetěz. Jenomže koncert pojatý jako přehlídka těch, kteří se na albu podíleli, ukázal, jak moc Topolovy písničky stojí právě na něm jako autorovi a dráždivě nečitelném interpretovi.
Kdo má v hlavě Topolovy koncerty, ať ty staré, plné krve a alkoholu, anebo ty poslední z Paláce Akropolis, soustředěné a přesto syrové procházky vlastními představami, tomu muselo být až líto, co všechno v divadle při poslechu většiny krátkých setů chybělo: touha ani nedutat a zkusit pro sebe odchytit alespoň kousek ironického úšklebku. Chuť až do rána se procházet ulicemi Topolova lyrickoepického, tak trochu odtažitého světa, ve kterém je štěstí spíš věcí náhody než rozhodnutí. Nic z toho většina přispívajících hudebníků, zajetých ve svých interpretačních kolejích, nedokázala nabídnout. 
Setkání v Arše se včera smrsklo na undergroundový večírek, jehož úroveň byla do velké míry předem daná výkony na jmenovaném tributním albu Sbohem a řetěz. A chvílemi bylo víc než jasné, že kdyby Filip Topol nenapsal i několik na první poslech lehce čitelných hitů, bylo by úplně jedno, kdo a proč na scéně stojí.
Už jsme doma a Zuby nehty, které jsme s Psími vojáky mohli léta vídat pod sebou na programech rockových klubů, bodovali jen ze své podstaty, byť zubynehťácká Marilyn Monroe, předělaná z pohledu žárlivých dívek na Jeana Paula Belmonda, byla alespoň zábavná. Nebe je zatažený od ústeckých Houpacích koní postrádalo lehkost a vlastně i důvod, violový Kilián Nedory od dvojice Andrej Polanský wtf Emül Langman kvůli afektu zase uvěřitelnost. Žiletky v podání dvojice Tvrdý/Havelka přes Havelkův vyšponovaný vokál vydrží poslouchat jen ti nejstatečnější (naopak ve spolupráci s ženským sborem Elpida se povedla hravá verze Sbohem a řetěz, jeden z nejlepších kousků alba U nás v garáži, na kterém si Tvrdý s Havelkou pohrávají s písničkami Vojáků, Garáže nebo třeba Paniky. Zajímavé by tak bylo slyšet, jak by si s Topolovými písničkami poradili i jiní mladší hudebníci nezatížení příslušností k undergroundové generaci.)
Jako živá voda ovšem působil hlavně civilní set Martina Kyšperského; Russian mystic pop. se slavným bolestným refrénem hej hej, jsem mladej zapadl do jeho emocionálního rejstříku tak, že by v něm klidně mohl zůstat. Topolova duše v tu chvíli našla živé tělo. Pěkně línou atmosféru i napětí měl i další hit Chce se mi spát, kterého se ujali bouřlivě uvítaní Plastic People of the Universe. Jenomže to je na čtyřhodinový koncert – sakramiláčku – málo.
Těžko říct, kdo si bude Filipa Topola a jeho Psí vojáky připomínat albem coververzí a vzpomínkou na večer, které nenabízí ani neposouvají nic z toho, čím byl Topol tak jedinečný.
Sbohem a řetěz – Filip Topol 50
Praha, Divadlo Archa, 12. června 2015, různí umělci
