Miro Žbirka o symfonické desce: Musel jsem začít cvičit vážným způsobem

Nová deska Miro Žbirky Symphonic Album prý vznikla hlavně proto, že se celý projekt zalíbil dirigentovi symfonickému orchestru, který Žbirku doprovázel na slovenském turné. Teď se svým dílem, jež se natáčelo skoro rok, vyráží na malou českou šňůru. Výletů do oblíbeného Londýna se ale nevzdává; koncerty nekoncerty, jezdí tam co dva měsíce.

Co vás jako pop rockového písničkáře vedlo k rozhodnutí udělat desku se symfonickým orchestrem? V poslední době vznikla takových projektů celá řada, podobné album má

), zjistíte, že je to fúze vážné hudby s pop rockem. Něco takového jsem si vždycky dovedl představit, třeba Balada o poľných vtákoch nebo Atlantida jsou přesně takové písničky, kam symfoňák pasuje.  

Proč jste tedy Symphonic Album neudělal dřív?
K tomu musíte dozrát. Pořád to odkládáte, čekáte, až vás do toho někdo dotlačí.
Před dvěma lety za mnou přišli, že mají volný termín v Obecním domě v Praze, jestli bych si nechtěl zazpívat se symfonickým orchestrem. Tenhle jeden volný termín rozhodl, že jsem si nastudoval skladby, které mi pan Martin Hybler nechal zaranžovat.

Písničky na desku jste tedy vybíral podle kritéria „dovedu si je představit se symfoňákem?“ Překvapilyvás některé nově zaranžované?  
Jasně, netlačil jsem tam žádný hit, který by se symfoňákem nedával smysl. Největší překvapení alba je pro mě ale poslední skladba, orchestrální suita z mých melodií, kterou napsal Martin Hybler. Svoje skladby jsem tak poprvé slyšel instrumentálně. Dodnes si možná neuvědomuju, jaké všechny melodie v té suitě jsou.

Miro Žbirka – Balada o poľných vtákoch

Jak dlouho jste celý projekt chystali?
Dlouho. Ze začátku jsem nevěděl, že budeme točit desku, byl jsem rád, že jsem udělal koncert v Obecním domě. Ale když jsem se z něho vzpamatoval, řekl jsem si, že by bylo fajn udělat něco podobného i v Bratislavě. Z jednoho koncertu v Bratislavě vzniklo turné, při jehož přípravách jsem se seznámil s bratislavským orchestrem Cappella Istropolitana. S překvapením jsem zjistil, že orchestr moje písničky zajímají a chce je co nejlépe interpretovat.
Když jsem viděl, jak to orchestr řeší, začal jsem být vážnější i já; věděl jsem, že se musím pořádně postavit, pořádně zpívat, zkrátka že musím cvičit „vážným“ způsobem.  

Postupně jsme se lidsky sbližovali a vznikla myšlenka koncert zaznamenat. Natočili jsme ho, jenže zvuk nahrávky nebyl takový, jak by měl symfonický orchestr znít. Zjistil jsem, že některé věci se na koncertech nahrávají jinak, což byl moment, kdy jsem si řekl, že udělám celou desku a nahraju ji tak, jak je to správně. Album jsme točili v Bratislavě, odkud jsem vyrážel do Londýna. Trvalo to tak tři čtvrtě roku, čímž se vyselektoval materiál, které jsme nezařadili.

Neměl jste tedy žádný odpad?
Až na jednu pomalejší skladbu ne. Když máte zaplatit čtyřicet hudebníků, hodně si rozmyslíte, co budete nahrávat.

S deskou vyrážíte na turné o čtyřech zastávkách. Jak budou koncerty vypadat? Máte v záloze nějaké další skladby?
Ano, máme. Na úvod budu hrát pět šest písniček bez symfoňáku. S ním pak zahrajeme všechny skladby z desky a ještě některé další.

Jesenná láska se symfonickým orchestrem

Řada aranží, třeba ta k Denise, má nádech filmové nebo divadelní hudby. Už se vám někdo ozval, že by tuhle „symfonickou“ hudbu k filmu nebo představení rád použil?  
Na takové reakce je ještě brzy, vždyť deska ještě nevyšla a do rádií šla zatím jen Jesenná láska. Ale když se někdo ozve, budu velmi rád.

V nedávném rozhovoru pro Český rozhlas jste říkal, že váš tatínek měl rád lidovky. Nenapadlo vás někdy udělat desku právě ze slovenských lidových písniček?
To je docela dobrý nápad, už ta melodie Ide forman dolinou… Minimálně jedna záruka takového projektu by byla – že děláte něco původního, slovenského. Muselo by to být ale hodně dobře vymyšlené.
Manželka Kateřina: Když už jsi udělal ty anglické písničky pro děti… (Songs For Children, 1993)
Žbirka: Věci dělám jen ve chvíli, kdy jsou přirozené. Tehdy jsme měli malé děti a já pro ně natočil kazetu do auta, aby nezlobily na zadním sedadle. Až když si to poslechly, uvědomil jsem si, že by z těch písniček mohla vzniknout deska. Ale zpátky k lidovkám, museli bychom si dát velký pozor, abychom nesklouzli do kýče.

Jako kýč může řadě lidí připadat i symfonická deska.  
Ano, to se samozřejmě stát může. Když skladby aranžujete, musíte se prostě vždycky snažit, aby to tak neznělo. Ale, jak už jsem říkal, já jsem symfonickou desku nedělal jen proto, abych ji měl; začal jsem nad ní vážně uvažovat až ve chvíli, kdy jsem zjistil, že celý projekt zajímá dirigenta. Alespoň u většiny skladeb jsem pocítil šanci vytvořit něco, co má smysl.

Vezměte si třeba Baladu o poľných vtákoch, symfonická verze se v podstatě neliší od původní. Jen s tím rozdílem, že jsme ji nahráli se živými nástroji. Proč imitovat smyčce na klávesách, když je můžete nahrát živě? Ta písnička nemá znít tak, jako že tam jsou housle, tam mají být housle!  

Miro Žbirka a Magdalena Šalamounová – Empatia

Říkal jste, že při natáčení jste často odjížděl do Londýna. Kolik času tam trávíte?
Každou chvíli, jezdíme tam tak každé dva měsíce. A v létě jsme tam byli přes měsíc. Strašně mě to tam baví. V Londýně máte pocit, že musíte být u všeho.

Máte takový vztah jako k Londýnu i k vaší rodné Bratislavě?
Určitě. Teď jsem tam vystupoval se zpěvačkou Marthou a už podruhé jsem jí trápil povinnou jízdou po místech, kde jsem trávil dětství. Když jsem v Bratislavě, dost často si je procházím.

Na Bratislavu se ptám i proto, že jste natočil DVD Empatia, ve kterém mezi písničkami provádíte diváky po londýnských místech, spojených s The Beatles anebo s vaším dětstvím. Proč jste vlastně něco podobného nenatočil i o hudební Bratislavě? Třeba po stopách Deža Ursiniho?  
Konkrétně Ursiniho bych těžko zmapoval lépe, než to udělali jiní. Zmiňované londýnské DVD ale vlastně vzniklo kvůli režisérovi Davidovi Beránkovi, který nemohl přenést přes srdce, že z Londýna, kde se natáčel klip k písničce Empatia, bychom si přivezli jenom jedno video.
Dostal nápad, že natočíme procházku po Londýně, a protože jsem studnice neužitečných znalostí, rád jsem souhlasil. Navíc mě potěšilo, že mám nové posluchače – kameramana a režiséra -, vždyť moje rodina už to ode mě všechno zná.

A tak jsem ukazoval, kde se narodila máma, o pár vět jsem poprosil strýce, až vznikly takové stupy mezi klipy, kterých jsme k desce Empatia měli nakonec asi sedm. Celé DVD vznikalo postupně, nebylo to nic, co bych měl předem naplánované.

Miro Žbirka a Marta – Čo bolí to prebolí

Zmiňoval jste zpěvačku Martu, na Empatii jste zpíval s mladou zpěvačkou Magdalenou  Šalamounovou. To už jsou ale dva roky, objevil jste od té doby nějakou další zpěvačku, který by vás zaujala?  
Magdalena se účastnila SuperStar, ale to jsem nevěděl. Dostal jsem až tip na její kapelu Photolab a našel jsem si ji na internetu, prvně jsem ji viděl v klipu v nějakém filmu. A hned jsem si řekl, že je to zpěvačka, se kterou bych rád něco nazpíval.

Martu jsme objevili na nějaké akci v Pardubicích, kolega Honza Horáček si na ni vzal číslo. Ještě jsem ji ani zpívat neslyšel, a už jsem věděl, že to bude dobré. Když jsme nahrávali Čo bolí to přebolí, netušil jsem, že to bude hit, takže i proto jsem to tehdy tolik neřešil.

Nebude to trvat a začnu se zaobírat přípravami nového anglického alba. Zdá se, že budu mít možnost nahrávat v Londýně a Los Angeles. Uvidíme, kam a ke komu mě to zavede.

Věnují se muzice i vaše děti?
Sedmnáctiletý syn David bubnuje a hraje na kytaru, zrovna mi vzal jednoho Telecastera. Skládá písničky a je tím zapálením pro věc nebezpečný. Ve zkušebně je častěji než já. Přál bych si ale, aby hlavně dostudoval.
Dceru Lindu hudba taky baví. Třeba na slovenském Symphonic Tour Martha onemocněla a Linda ji v Čo bolí to prebolí zastoupila, v tomhle je úžasná. Ale ambici stát se zpěvačkou nemá, v tomhle má úplně jiný přístup než David.  

Pojede Martha i na české turné?  
(směje se) Určitě. Takže kdyby nedejbože onemocněla…