Michal Pavlíček: Návratu Stromboli pomohla zkušenost s Pražským výběrem

Velký koncert, nová deska Fiat Lux. Michal Pavlíček (58) se chystá na oslavu třicátých narozenin své kapely Stromboli, která proběhne 4. prosince v pražské 02 areně. Z jeho slov a vzpomínek není cítit, a to je velmi sympatické, žádný patos ani zášť. Spíš čirá radost. Z toho, že o texty na album se postaral kamarád Vlasta Třešňák, že lístky na koncert si koupilo už sedm tisíc lidí i z toho, že se zase může přátelit s Michaelem Kocábem, který ho před lety vyšoupl z Pražského výběru.

Je pravda, že název kapely jste si přivezl z návštěvy Itálie?
Je to tak. V době, kdy měl Pražský výběr zákaz hraní, se můj bratr oženil do Itálie. Na návštěvu za ním mě pustili až po několika letech, a to jen s jedním synem. Ženu a druhého syna nepustili, abychom neemigrovali jako rodina. Jeden z dobrých známých mě pak na místě pozval na výlet právě na sopku Stromboli. Tehdy jsem už měl plány na novou kapelu a na základě téhle návštěvy jsem si uvědomil, že Stromboli je zajímavý název pro těleso, které má znít jako hudební exploze.

Vrátil jste se tam pak ještě někdy?
Ne. Okolí Stromboli je sice hezké, ale jednou to stačí. Stromboli, italsky vlastně „káča“, se tyčí osamocená z moře, na jejím úpatí je vesnička, jinak samé pláže. Na sopku se smí jen s doprovodem a jen v noci, protože je stále činná. Přes den je kolem hrozné horko. Zkoušel jsem vyjít asi tři sta metrů, ale nakonec jsem se vrátil a radši jsem se kochal z baru.

Poslechněte si Stromboli v Youradiu

V jakém sopečném stádiu se teď nachází kapela Stromboli?
(Směje se) Jako kdyby někdo do sopky vyvrtal díru.

Stromboli u zubaře?
Jo! Skupina Stromboli je nečinná, zkamenělá. Když jsem dostal nabídku na narozeninový koncert, řekl jsem si, že když už oživovat mrtvolu, ať z toho mají něco taky fanoušci. Vzal jsem vrtačku a udělal díru, aby zase začala upouštět páru: obvolal jsem Klaudia Kryšpína (bicí), Jiřího Veselého (baskytara) a zpěvačku Báru Basikovou, jestli by měli zase chuť si zahrát a zazpívat.

Nikdo neodmítl?
Ne, všichni měli chuť. Ale je třeba dodat, že Stromboli je v podstatě virtuální kapela. Každý jsme už jinde a nechodíme spolu pravidelně na pivo, kde bychom si říkali, jak to zase rozjedeme.

Jak se vám po pětadvaceti letech podařilo najet na stejnou vlnu?
Jediné naše pojítko je hudba a její interpretace, což funguje. Já osobně jsem se zase tolik nezměnil. Stromboli je moje dítě, skládám hudbu a starám se o celý koncept , takže hudebně navázat nebyl až takový problém. Nejsme ale živoucí kapelou, která má společné názory a plány.

Vadí vám to?
Jsem kapelový typ, rád biju za barvy skupiny. Mohl jsem si udělat sólovou desku, kterou by mi Bára nazpívala, ale já mám rád kapelové souznění. A u Stromboli bývalo emoční souznění výjimečné, podtržené také tím, že jsme s Bárou měli kdysi vztah. Prožívali jsme velkou lovestory. Na ty časy se samozřejmě nedá navázat, ale jakýsi spodní proud, vnitřní doteky jsou tam pořád.

Vznikla by samotná deska, i kdyby nebylo nabídky koncertu?
Comebacky jsou sporné, dvakrát do stejné řeky nevstoupíš a co bylo zralé tehdy, už nemusí být teď. Proto když za mnou přišel syn Michal s Liborem Pločkem z Radia Beat s nápadem koncertu, moc se mi ze začátku nechtělo; někdy je prostě lepší nechat věci tak, jak byly ve vzpomínkách. Při finálním rozhodování mi pak trochu pomohla zkušenost s comebackem Pražského výběru.

Ten měl ale trochu jiné parametry, byl okořeněný slavným usmířením vás a Michaela Kocába.
No právě. U Stromboli jsem to opravdu hodně zvažoval, ale nakonec jsem se rozhodl kladně na základě faktu, že celá myšlenka se zalíbila 02 aréně a odpadla tak starost sehnat promotéra, sponzory a zorganizovat turné. A mám radost, že si to lidi užijí s námi.

Máte obavy z toho, jestli se hala pro šestnáct tisíc lidí naplní?
Teď, měsíc před koncertem, se prodalo 7,5 tisíce lístků, tak doufám, že třeba deset tisíc lidí by mohlo přijít. Ale pro mě je zásadní při comebacku přijít s novou deskou. Nebudou to v O2 aréně jenom vzpomínky a slzičky, budou se hrát i nové písničky.

A ty na mě působí daleko klidněji než písničky z doby před dvaceti pěti lety.
Nenazval bych to klidem, ale spíš vyzrálostí. Šest let jsem nevydal desku, takže jsem měl jsem hodně připravených nápadů, ze kterých jsem ve finále udělal deset skladeb. Hodně jsem však přemýšlel o textech. U Stromboli byly stěžejní Morgensternovy básně, ale o čem zpívat teď? Šedesátiletý chlap, padesátiletá zpěvačka, se kterou se teď už jen občas potkáme na kafe… Zásadní zlom přišel v momentě, kdy jsem stran slov oslovil spisovatele Vlastu Třešňáka. A možná právě on je klíč k určitému klidu a k tomu, že deská má silnou výpověd. Po jedné z jeho básní jsem desku pojmenoval Fiat Lux.

Jaký je váš vztah s Vlastou Třešňákem?
Jsme přátelé. Když jsme dělali s Výběrem na desce Běr, jezdil za mnou na chalupu a hodně jsme souzněli. Napsal jsem mu proto, jestli nechce udělat texty pro Stromboli, a on mi jako odpověď poslal „šuplík“ –  dvacet krásných básní. Osm jsem si jich vybral, část jsem zhudebnil, část napasoval na hotové skladby. „Bože můj, my máme krásný slova,“ spadl mi kámen ze srdce, což mi vneslo do práce obrovskou pohodu. S jeho texty jsem se ztotožnil, jako kdyby mi mluvil z duše. Další kámen ze srdce mi pak spadl, když jsem skladby s Vlastovými texty pustil Báře. Byla z toho fakt dojatá.

Zkoušel jste někdy psát texty pro Stromboli sám?
To ne. Na sólovou desku jsem si napsal pár textů, ale u Stromboli mi daleko více vyhovuje básnický slovník.

Několikrát jste zmiňoval Pražský výběr. Přátelství, na šest let narušené poté, co vás Michael Kocáb odstavil bez předchozí domluvy z kapely, stále trvá? Jste pořád kamarádi?
Vše zlé bylo zažehnáno, takže jsme opět přátelé. Doufám, že nadlouho.

David Koller na Rock for People 2014: Že spolu Lucie zase nemluví? Nesmysl
Bára Basiková v roce 2013: Desku mám až teď. Dřív nebyla chuť ani autoři

Ptám se v souvislosti s comebackem Lucie. Kdekdo kapelu podezříval, že jejich obnovené přátelství je čistě marketingový tah.
Je fakt, že některé rány zacelíte jen těžko. Ale Pražskému výběru se zacelily, když zemřel Václava Havel. Václav si moc přál, abychom se usmířili; byl jsem s ním kontaktu, protože jsem dělal hudbu k jeho filmu Odcházení, mám na to téma od něj dokonce dva maily.

Schoval jste si je?
Jo. Říkával, že by spíš usmířil Palestince a Židy než Pavlíčka s Kocábem. Dokonce nám s Michaelem dělal prostředníka. Jednou, to byl ještě prezidentem, přišel na Novotného lávku a hodinu poslouchal mě a Kocába. Vjeli jsme si před ním do vlasů, muselo to pro něj být úplně bizarní.

Tehdy na Novotného lávce neuspěl?
Ne. A pak se naše vztahy s Michalem úplně zazdily, čemuž nasadil v roce 2007 korunu postavením Pražského výběru II. Teprve na Václavově pohřbu o pět let později nastal zlom, podali jsme si s Michaelem ruku a pomalu začali komunikovat. Řekli jsme si, že bychom to měli hodit za hlavu, a dnes si myslím, že se nám celou tu zlou etapu podařilo vymazat. Víte, vnímal jsem to jako velkou tíhu, celé roky mě to mrzelo. A najednou to bylo pryč! Úplný očistec. Teď už se na celou věc díváme s úsměvem, dokonce plánujeme udělat pokračování Pražákům, těm je tu hej, kde náš spor zparodujeme.