Michal Horáček: Příležitost jsem dal výmluvným hlasům
Na konci roku 2008 vydal Michal Horáček album Ohrožený druh. Je jediným textařem i producentem neobvyklého projektu, série šansonů zpívaných většinou méně známými nebo neznámými, avšak zajímavými zpěvačkami, jako jsou Natálie Kocábová, Lenka Nová, Naďa Válová, Hana Robinson, Szidi Tobias, Věra Nerušilová nebo Tereza Nekudová. Jak se zdá, podle některých poněkud riskantní krok se povedl.
O vašem nejnovějším albu Ohrožený druh už toho bylo napsáno spoustu. Co říkáte na jeho (nejen) obchodní úspěch?
Zájem posluchačů mě víc než překvapil. Natolik, že vůbec nevím, co na to říct.
Lidi zřejmě již omrzely stále stejné tváře a hlasy, které se na české hudební scéně vyskytují… Nemám pravdu?
Takovému omrzení bych se věru nedivil, vždyť hlavně rozhlasové stanice nám opravdu nabízejí stále stejné hlasy; dramaturgům asi chybí alespoň minimální odvaha zkusit cokoli nevyzkoušeného. Mým prvním cílem ovšem není dávat příležitost hlasům neoposlouchaným, nýbrž výmluvným. Ideálním pro předání mého vzkazu. To může dokázat hlas neznámý stejně jako známý. Vyhledávám spolupráci s oběma typy – hlavně, když budou umět oslovit.
Máte v současnosti nějakou „zpětnou vazbu“ od interpretek Ohroženého druhu? Plánujete s některou z těchto zpěvaček další spolupráci?
Ano. Naďa Válová bude zpívat v Kudykamovi, Věra Nerušilová taky. Lenku Novou a Szidi Tobias zvu na album, které z kudykamovských písní právě vzniká. Uvidíme, jak se jim zadaří.
Zmínil jste projekt Kudykam. O co v něm jde?
Jedná se o moji hru ve verších. Premiéru má 22. říjnave Státní opeře. Pozval jsem k natáčení asi třicet zpěváků a zpěvaček, na album se dostanou ti nejpřesvědčivější z nich. Zatím jsou v čele tohoto „závodu“ Vojtěch Dyk, Ondřej Ruml, Jan Maxián a Jan Sklenář – nemyslím, že příliš známá jména. Ale patří těm, kteří budou po mém soudu velkými hvězdami budoucnosti. S nimi přichází na scénu nová, silná, svobodně myslící a projevující se tvůrčí generace.
Prý se chystáte natočit album také s Anetou Langerovou. Je to tak?
Není. Aneta Langerová má pro mě určitý potenciál jako šansoniérka. Její síla je v křehkosti. Sama si ovšem myslí, že je rockerka, a tak dělá rock nebo aspoň poprock. Přeji každému, ať dělá to, co považuje za dobré. Ale nemyslím si, že v téhle sféře může Aneta dlouhodobě zaujmout. V šansonu napsaném pro její typ by ovšem zaujala, tam by mohla něco přinést, a proto i znamenat.
Texty pro Ohrožený druh jste připravoval pět let. I vaše předchozí projekty byly většinou „během na dlouhou trať“. Album V penzionu Svět vznikalo, nemýlím-li se, dvacet let. Tedy rozhodně se nedá říct, že byste texty „sekal jako Baťa cvičky“. Jste trpělivý člověk?
Naopak, jsem netrpělivý. Ale dokážu se zkrotit. Před posluchače chci jít jen s tím, v co věřím.
Když použijeme paralelu k malířství – nejtěžší je udělat první a poslední tah. Je pro vás těžké odhadnout, kdy je už dílo hotovo a další zásah by mu uškodil?
Velmi těžké. Správně se říká, že báseň nelze dopsat, že ji lze jen opustit. S písní je to právě tak, ostatně stejně jako s jakýmkoli uměleckým dílem.
Vaše spolupráce s Petrem Hapkou trvá taky už nějaký ten pátek, letos tomu bude pětadvacet let. Chystáte nějakou oslavu výročí?
Pětadvacet let tomu bylo letos na Tři krále. Oslava bude, vlastně právě probíhá. Ve studiu. Natáčíme písně pro Kudykama, náš největší projekt.
Jakou máte vy osobně rád hudbu?
Klasickou.
S kterými hudebníky a textaři cítíte spřízněnost či k nim cítíte sympatie?
S Leonardem Cohenem, Bobem Dylanem, Randy Newmanem, Tomem Waitsem.
Svým způsobem „obrodou“, co se týče textu, hraní si s jazykem, citem pro melodičnost jazyka, je rap a hip-hop. Jak vnímáte tento hudební proud?
Určitě má větší potenciál, než jsem si sám původně myslel. Je to svoboda sama.
Co nebo kdo vás baví na současné české hudební scéně?
Skupina Nightwork a Jarda Svoboda s Trabandem.
Co vám naopak vadí?
Ani nevím. Když mě něco nezajímá, vypnu to. V tom okamžiku mi to přestane vadit.
Při poslechu písní z Ohroženého druhu (ale i vašich starších písní) nelze nepostřehnout smutné konstatování, že v České republice vymírají opravdoví muži, hrdinové. Nebo tu nikdy nebyli?
Hrdinů je málo v každé době, protože být hrdinou je z povahy věci obtížné. Proto se o hrdinech píší knihy, točí filmy a zpívají písně; zpívat o těch, kteří zmákli něco snadného, není tak zajímavé. Nemyslím, že hrdinové vymřou docela – co svět světem stál, našli se muži a ženy, kteří si uměli spočítat, že jejich šance na úspěch je mizivá, a přesto se postavili přesile a síle okolností. I mezi Čechy takoví byli. A budou.
Michal Horáček
Narodil se 23. 7. 1952 v Praze. Je známý jako novinář (působil v Mladém světě, Lidových novinách, Hospodářským novinách, České televizi), spisovatel (O české krvi otců vlasti, O tajemství královny krav), textař a producent (V penzionu Svět, Citová investice, Mohlo by tu být i líp, Strážce plamene, Ohrožený druh) a také se profesionálně věnuje hazardu (byl zakladatelem a spolumajitelem sázkové kanceláře Fortuna). Tři roky stál v čele Akademie populární hudby, v roce 2005 dělal předsedu poroty Česko hledá Superstar.
