Michal David: Urážky od lidí, kteří hudbě nerozumí, mě nezasahují

Michal David vydal nedávno album hitů v orchestrálních úpravách a absolvoval k němu turné, kam si jako hosta pozval svěřenkyni ze soutěže Hlas Česko Slovenska Ivannu Bagovou. Kromě toho jsme s Davidem mluvili o jeho jazzových začátcích a také o tom, jak moc mu vadí kritika. Třeba ta, kterou kdysi napsal Jan Rejžek: "Řehtající koník Michal David zpívá v Janečkově stáji."

Hudba 80. let byla charakteristická syntetickým zvukem, svá specifika měly i devadesátky. Čím je podle vás typická současná muzika?
Velkou roli hraje elektronika, ale spousta různých kapel a interpretů se vrací k akustice, často slyšíte soudobou hudbu, ve které jsou nahrané živé kytary. Myslím, že počítače začnou být časem otravné, lidé budou chtít zpátky lidský faktor. Sám používám počítač jenom k rytmice, všechno ostatní nahrávám živě, živý hudebník albu vtiskne albu rozměr, kterého v počítači nedocílíte. Proto jsem se pustil do symfonického projektu (bere do rukou své nově vydané CD Classic), který jsem měl v hlavě už delší dobu, jenže na to pořád nebyl čas.

Když hovoříte o desce Classic, která obsahuje vaše hity v orchestrálních úpravách, zejména orchestrální verze Discopříběhu stojí za to.
Chtěl jsem, aby to bylo muzikální. Zrovna Discopříběh vyšel až trochu bernsteinovsky, Richard Mlynář, který skladby aranžoval, se strefil přesně. Nechtěl jsem vytvářet syntetická sóla, šlo mi o orchestr, který písničkám dodal krásnou kulisu. Mám radost, že do toho ti muzikanti z České filharmonie, ze Symfonického orchestru a z hradecké filharmonie šli, jsou to zkrátka esa. Všichni jsou vypsáni v bookletu.

Poslechněte si Michala Davida v YouRadiu

Toho jsem si všimla, to je od vás hezké.
Je to slušnost. Hráli za honoráře, ze kterých opravdu nezbohatnou, a byla kolem toho spousta práce.

Jak se na to muzikanti tvářili, když dostali takové zadání?
Když jsem přišel do studia poprvé, vůbec jsem nevěděl, co mě čeká, a oni vlastně také ne, i když pro mě už nahrávali Kata Mydláře. Na začátku nahrávání byli trochu zaražení, ale při druhé písničce ožili, začalo se jim to líbit. Myslím, že předsudek, že vážňáci nemohou dělat s popaři, protože je to pod jejich úroveň, je už dávno passé.

Vaše jméno ale přeci jen velká část veřejnosti nemusí.
Velká snad ne, ale určitá část – dejme tomu. Lidé, kteří označují mou hudbu za triviální, by se měli zamyslet. Zvlášť pomalé písničky typu Největší z nálezů a ztrát nebo Každý mi tě lásko závidí jsou velmi harmonické, postavené na dost těžkých harmoniích a aranžérských průtazích. Zdá se, že je to na čtyři akordy, ale není to tak. Pod povrchem je hodně aranžérských fíglů, což každý muzikant pozná.

Existuje anketa Zlatý David o největší hudební paskvil roku. To vám opravdu nevadí?
Ne, opravdu. Přestože jsem konzervatoř nedostudoval, nějaké hudební vzdělání mám a muziku ovládám po teoretické i praktické stránce. Urážky od lidí, kteří hudbě nerozumí, mě opravdu nezasahují.

Svůj hudební talent dokazujete hraním jazzu. Nevyčítáte si že jste u jazzu od začátku nezůstal?
Jako jazzman jsem začínal, v patnácti jsem měl jazzovou kapelu Čtyři (odkazuje na skladbu Milese Davise), se kterou jsme hráli po klubech a festivalech. Tehdy se tím ale nedalo uživit.
Pak jsem dostal nabídku do Kroků, kde zpívala Jana Kratochvílová, kterou jsem považoval za skvělou novodobou soulovou zpěvačku, takže jsem to okamžitě vzal. Chtěl jsem být totiž profesionální muzikant a s Janou bylo hodně hraní. Proto jsem nechal konzervatoř a musel jsem nechat i jazzu. Rozhodně nelituji, udělal jsem to, jak jsem to cítil, a bylo to dobře. Dnes se k jazzu vracím, beru ho spíše jako relaxaci. Občas koncertujeme s Pavlem Jakubem Rybou a jeho projektem Fish Men.

Jaká hodnocení jste sklízel za minulého režimu v médiích?
Pro tehdejší novináře byla samozřejmě každá taková záležitost komerce a ani v té době moji hudbu kritici nekvitovali. Já vlastně nikdy neměl přízeň takových lidí. Svým způsobem je to dobře, člověk vždycky potřebuje mít opozici, které ho nutí něco dělat.

Vy ale máte v kritice jenom opozici.
No jo. I když je pravda, že když jsem před dvěma lety koncertoval se zmíněným projektem Pavla Jakuba Ryby, kritici mě pochválili. Takové to „David konečně předvedl, že na piáno hrát umí, ALE bohužel ty jeho písničky…“

Jak je to dlouho co vyšla úplně první recenze vaší desky?
To vím úplně přesně, bylo dvacet. Psali o mém prvním singlu Chtěl bych žít, tak jak se má a nebylo to úplně negativní. Tehdy šlo o něco nového, co tady vůbec nebylo. Ale pro ty, kteří mě znali jako jazzmana, jsem byl samozřejmě talent, co se zaprodal komerci. A ti mě neměli rádi.

http://www.youtube.com/watch?v=zQ_piUtfmdE

Tehdy jste si něco ze špatných kritik dělal?
Jednou o mně Jan Rejžek do časopisu Melodie napsal: „Řehtající koník Michal David zpívá v Janečkově stáji.“ Docela se mě to dotklo.

To je náhodou docela vtipné.
Dnes už to tak taky hodnotím, ale v té době jsem si to tedy nemyslel.

Nedávno jsem mluvila s Ivannou Bagovou (rozhovor) o její aktuální první desce. Proč jste jí s Danem Hádlem připravili tak taneční album? Podle mého by se lépe cítila v popovější poloze.
Chtěli jsme, aby se ukázala v mladší poloze. Velkolepé záležitosti jako Whitney Houston nebo Celine Dion, které zpívala v soutěži, jsou na albu jako bonusy. Ale na to, aby oslovila mladé publikum, jsme museli přijít s něčím soudobým. Diskutovali jsme také o tom, že bychom vydali album pěvecky náročných věcí, ale nejsem si jistý, jestli by to v současné době našlo fanoušky.

Říkáte, že jste o tom diskutovali. Byla u té diskuze i ona?
No jistě! Všechny písničky musela schválit, určitě by nešla do něčeho, co by jí bylo proti srsti.

Zdálo se mi, že ačkoliv to nikomu z týmu neřekla, není s výběrem žánru spokojená.
To tedy slyším poprvé od vás. Budu si s ní muset promluvit. Každopádně mně připadala nadšená, pořád mi psala, jak se jí to líbí.