Michaela hejtuje, když něco MUSÍ dělat aneb jak mě naštvali na koncertě The Offspring
Obecně nesnáším, když mi někdo říká, co mám dělat. O to víc, když to dělá cizí člověk a ještě ke všemu ho MUSÍM poslechnout. Taková situace nastává třeba v momentě, když jdu na koncert a musím si dát věci do šatny, jelikož mě tam s nimi gorila u vstupu prostě a jednoduše nepustí. To se mi stalo i teď na pražském koncertě kapely The Offspring. A mělo to nepříjemnou dohru.
Fakt by mě nenapadlo, že na koncert budou pouštět lidi jen s bagáží, která je maximální velikosti A4. Už jen ten rozměr – wtf? Takže když jsem se snažila dostat na Offspring, u vstupu mi dvoumetrový týpek říká: „Miláčku, to máš moc velký, s tim tě tam nepustim, musíš si to dát tamhle do dodávky.“ Ok, šla jsem. „Prosím padesát korun.“ „Cože? Já si to sem MUSÍM dát a vy za to ještě chcete pade?!“ Ok, ok.
Bez věcí (rozumějte tedy i bez telefonu, žvýkaček a cigaret) jsem si užila koncert těch punkrockových vykopávek (nakládali slušně!) a pak jsem se hnala zpět k dodávce, která před Malou sportovní halou sloužila jako šatna. A nevěřila jsem vlastním očím.
Tam nebyla fronta! Ne. Byl to totiž hrozen. Hrozen lidí, kteří se k dodávce, ze které vyndaval batohy jeden (!) kluk, tlačili ze všech stran a dožadovali se svých věcí. Minuty se táhly, když najednou… Tleskot. Lidi nadšeně tleskali a volali hurá. Proč? Šatnářovi se po pěti minutách podařilo vrátit jeden (!) batoh jeho majiteli.
Další pecka byla, když se zjistilo, že si do šatny kdosi uložil jenom klíče (!). Pak pro změnu přestalo v dodávce svítit světlo, takže ho tam nahazovali. Vtipné bylo i to, že zatímco ten jeden (!) nešťastník rozdával batohy, kolem auta stálo asi pět vyhazovačů, kouřili, sledovali situaci, ale nepomohli mu. Fair enough.
Většina hroznu už byla po půl hodině téhle komedie ve smrti, ale nicméně jak už to tak bývá, v podobných lehce krizových situacích se lidi tak nějak semknou a ve finále je to celkem sranda. I tady byla.
„356! 489! 795! 122!“ vyvolával šatnář čísla, když v tom se vedle mě ozve: „Já mám 8!“ A odnaproti smutně: „A já 1…“ Načež se opět z mé strany ozve soucitné: „Tak to seš v hajzlu, kámo…“
Kdyby vás to zajímalo, na svou kabelku jsem čekala rovnou hodinu. Když jsem ji získala, s pocitem vítězství jsem ostatním přeživším popřála hodně štěstí a hezký večer a šla si konečně po třech hodinách zapálit cigáro.