Michaela hejtuje: Jak mi sociální sítě zničily sociální život
Jelikož jsem kvůli svatbě neslavila narozeniny, protože dělat další párty v jednom měsíci se mi nechtělo, rozhodla jsem se je oslavit teď, s víc jak měsíčním zpožděním. Těšila jsem se, jak jako za starých časů zapaříme s holkami na diskotéce. Bohužel to moc nevyšlo.
Sešly jsme se s kamarádkami na jedné pražské diskotéce. Slavily se moje a kamarádčiny narozeniny. Povídaly jsme si, daly pár drinků a pak se zvedly od stolu, že jdeme tancovat. A v ten moment to přišlo. Ačkoli jsem já byla strůjcem plánu uspořádat takový mejdánek, najednou se mi vůbec nechtělo tančit. A to jsem dřív byla taneční šílenec. Nicméně jsem se hecla a šla jsem.
Na parketu jsem myslela na to, že se bojím o tašky, které jsme si nechaly u stolu, a že mě štve, jak na nás čumí půlka baru. Říkala jsem si, že už jsem asi vyrostla z natřásání zadku na parketu. Že mě chce polovina mužů v sále do postele, vím i bez toho, abych se kroutila na Despacito. O půlnoci jsem se sebrala, zajela pro manžela na jiný večírek a jeli jsme domů.
Po cestě v taxíku jsem přemýšlela o tom, proč jsem se cítila na té diskotéce tak blbě. A přišla jsem na zásadní věc – můžou za to sociální sítě! A věk a manželství, samozřejmě. Ale zpět k sítím – když chci, exhibuju na Facebooku nebo Intagramu. Ukážu kus kůže, dostanu pár lajků a moje ego je spokojené. Už to nemusím honit na parketu, kde na jedné straně je banda týpků v kšiltovkách a na druhé banda týpků v teplákách.
Je to teda děsivé zjištění. V podstatě to znamená, že už ani nemusím chodit ven. Se všemi si napíšu přes Messenger, zkouknu fotky, jak kdo teď vypadá, a mám vystaráno. Uklidňují mě dvě věci – zaprvé nejsem jediná, kdo to tak má, takže to je asi problém doby, a zadruhé si vždycky najdu čas na poklidný pokec s některou z kamarádek u vína v baru. Holt jen ty diskotéky už jsou pro mě asi pasé. Díky bohu?
